Taková menší anabáze začala de facto už v pátek, kdy jsem byl požádán, abych vyzvednul dresy a vybavení, neboť Dan byl ve Švédsku a děvčata měla zápasy. Kdybych věděl, do jaké jámy lvové tím vlezu, nevím nevím, jestli by se mi do Rudné chtělo :)

V neděli to nejdříve vypadalo, že nestihneme s juniorem dorazit včas, ale díky trochu odvážnější jízdě po D5 se podařilo v 08:20 parkovat před halou.

Vydali jsme se do útrob a začal jsem hledat trenéra. K mému velkému překvapení jsem ale nikoho nenašel. Navíc došlo ke klasické situaci, kdy bylo účastno 5 týmů, ale k dispozici pouze 4 šatny. Děti jsou sice poměrně skladné, ale do šaten se jich vejde nanejvýš 9, takže dát dva týmy do jedné šatny by bylo velmi nepohodlné. Po vzoru Dana jsem se rozhodl, že jakožto vzorní hostitelé, nabídneme šatny hostům a my se vydali do nářaďovny. Rozdal jsem dresy těm, kteří neměli vlastní, vybrali jsme gólmana a šli do haly začít rozcvičku. Anička se dobrovolně ujala předcvičování a já chvíle pauzy využil k hledání trenéra. K mému menšímu zděšení jsem ale zjistil, že po něm není ani vidu ani slechu. Došlo tedy na nejhorší, neboť čas zápasu se neúprosně blížil, a já se musel zhostit role Klekího Petry (vlastně Dana) a stoupnout si na střídačku s tím, že záchranné lano v podobě asistence mi hodil Petr Č. - díky.

Bylo nás 9 do pole, takže ideální počet na tři trojice. Rozhodil jsem nějak kluky a vytvořil jsem i čistě dívčí formaci. Jak se později ukázalo, mé pramalé zkušenosti s trenérskou činností měly za následek, že jsme první zápas proti Rakovníku projeli 3:7. Viktor v bráně podal solidní výkon, ale bohužel, v poli se rozdíly mezi jednotlivými trojicemi ukázaly jako celkem markantní. Myslím si, že Rakovničtí byli o něco lepší a tak se pocit nějaké hořkosti z prohry naštěstí ani nedostavil. Pozitivně bych zhodnotil to, že to neskončilo totálním debaklem.

Na druhý zápas jsme již měli komplet trenérský tým :) a tak jsme trochu zamíchali s rozložením sil. Přiznám se, že pak už se mi detaily zápasů ztrácí v nějakém oparu, kdy jsem byl tak pohlcen hrou, že jsem je prostě nestíhal registrovat. Takže už sem napíšu jen útržky.

Trenérka Sparty se rozhodla, že zápas proti nám prostě nemůže prohrát za žádnou cenu, čemuž šla naproti zejména tím, že hráče s číslem 69 nestáhla za celých 16 minut zápasu ani jednou ze hry. Což jsem následně i "ocenil" při závěrečném podávání rukou (budiž ji k dobru, že v dalších zápasech měl ten kluk minutáž už "jen" kolem 13-14 minut/zápas). K jedné brance přispěl také rozhodčí, který uznal gól Sparty i přes naprosto evidentní postavení střílejícího hráče (69) v našem brankovišti.

Jako pětihvězdičkový zápas hodnotím mač č. 3, tj. proti Kanonýrům z Kladna. Naprosto parádní souboj, s výtečnou atmosférou a pro nás i konečně vítězným koncem. Jsem přesvědčený o tom, že zápas si užili jak všichni hráči, tak i trenéři (+ jeden rádoby koučující otec :) ). Když jsem si pak od pánů přebíral v šatně rozlišováky, nedalo mi to a ještě jednou jim poděkoval, za skvělý zápas a vyslechl jsem si naopak pochvalu, že jsme poctivě střídali všechny hráče v rovnoměrných intervalech a nenechali hrát jen naše nejlepší. Prostě - bylo to super a podle mě by bylo i kdybychom s nimi třeba rupli.

Pak přišel poslední zápas, do kterého já osobně šel s tím, že to nemůžeme vyhrát, protože Kunratice vypadaly, že hráli ze všech týmů nejlíp. Těch 16 minut mi pak ukázalo, jak moc jsem se mýlil. Opět jsme trochu proházeli řady a šlo se na věc. Po půli jsme tuším ztráceli jen gól, takže v podstatě všechno otevřené, a co víc, Kunratice vypadaly hratelně. Vyšlo nám to tak, jak jsme si trenérem řekli, na poslední minutu hry, za stavu 3:4 pro soupeře, šla na hřiště naše elitní formace. 6 sekund před koncem nám Adam vystřelil plichtu a mě muselo být slyšet asi až na Zličíně.

Než se šlo na buly, přišla ke mě Terka a povídá.. za těch 6 sekund ještě můžeme dát gól. Pousmál jsem se a říkám: "Teri, bylo by to fajn, ale myslím, že to asi dneska neklapne". Pak "hvizd", Adam vyhrává buly, dělá jednu kličku, druhou a 3 sekundy před koncem střílí projektil. O nějakých 10cm míjí šibenici Kunratic. Škoda, no.. Bylo by fajn, zopakovat něco podobného, co se povedlo naši hokejové juniorce. Nicméně, jak jsem psal, na to, že jsem si myslel, že tenhle zápas nemůžeme vyhrát, tak mě naši bojovníci přesvědčili o tom, že jsou schopni hrát proti komukoliv. A že naprosto zaslouženě vybojovali plichtu a dokonce byli 10cm od výhry.

Z těch útržků, co mi ještě uvízly v hlavě, tak už jen heslovitě:

• Erik je buldozer - naprosto nebojácně se vrhnul do přetlačované s hráčem Sparty s č. 69, který byl o dobrou hlavu a půl vyšší a mám pocit, že ten souboj dokonce i vyhrál !
• V posledním zápase jsem zaregistroval tuším 4 (?) přihrávky křížem přes šířku hřiště, z nichž minimálně dvě vedly ke gólu ! Jen houšť a větší kapky !
• Dařilo se nám střídat i během hry poměrně pravidelně a myslím, že jsme si tím vysloužili gól do naší brány snad jen jednou, nebo max. dvakrát - jen teda by bylo fajn, kdyby některé děti slyšeli na vlastní jméno :) .
• Bude potřeba nějak zapracovat na tom, že není možné se vrhnout ve třech do útoku a nechat za sebou protihráče, který pak může jít sám na naši bránu.

To je za mě asi vše. Bylo to šílený (v dobrém slova smyslu), užil jsem si to a snad i všichni hráči a rodiče.

P.S.: Páťa Č. postrádá nějakou mikinu, podívejte se, prosím, jestli se náhodou omylem neocitla vaší ratolesti v tašce.

Autor: Matej Quarda