Do Náchoda nakonec vyrazilo 16 statečných, ještě statečnější ale byli bez debat jejich rodiče, kteří své ratolesti dovezli na hlavní nádraží ještě před úderem šesté hodiny ranní, tedy včas, kdy i bdělejší stvoření než trenéři potřebují k nastartování průměrně tak 4-5 ranních káviček. Cesta naštěstí proběhla v poklidu, skoro se až zdálo, že se v inkriminovaném vagonu vyspala i jiná kupé než ta naše (pro zpáteční cestu v otevřeném vagonu už tohle pravidlo neplatilo, naštěstí pro nás byla většina spolucestujících benevolentní), po příjezdu do promrzlého města (předpověď tentokrát lhala) se tedy mohlo jít na věc.

O jediném našem medailistovi a hodnotě jeho ocenění rozhodl hned úvodní zápas, kde rozespalí a nerozehraní Panteři padli s aktivně hrající Mohelnicí. Zbytek turnaje se přitom nesl z jejich strany ve velmi suverénním duchu – parta kolem brankáře Máry Filipa všem dalším soupeřům nadělila buď pořádný nášup gólů, nebo rovnou debakl, a i díky téměř padesáti brankám tak mohla slavit zasloužené stříbrné medaile – cíl byl ale přeci jen ještě o stupínek výš.

To druhá parta, kterou kromě mlžů tvořil i trojlístek elévů, naopak začala svou cestu turnajem na jedničku díky vysokému skalpu Nového Města. Následovaly sice porážky od Mohelnice a druhého panteřího celku, doslova vydřené vítězství nad nepříjemným Lanškrounem ale stále dávalo šanci na medailový úspěch. Jenže jak to tak bývá, velká a cenná vítězství berou hodně sil a to se na tomhle omlazeném výběru projevilo dvojnásob, takže závěr skupiny proti České Skalici a Rtyni přinesl dvě porážky, které znamenaly konečné páté místo.

Celá panteří smečka ale zaslouží i tak pochvalu, protože odehrát turnaj po vstávání ve čtyři hodiny ráno a téměř tříhodinovém cestování chce pořádnou dávku sil, obzvlášť když se formátu 3+1 někteří nedotkli přes dva roky. Stříbro pro družstvo BLACK je pak určitě jen předzvěstí toho, na jaké placky se můžeme po zbytek léta těšit. Díky za vzornou reprezentaci!

Autor: Tomáš Pauček