Hodně našich borců bylo totiž překvapeno, že sem liga vpadla už takto nečekaně brzy a řada z nich měla ještě prázdninový program. Do toho se paralelně hrálo i utkání našeho A týmu a den předtím odehrály úvodní kolo i dvě naše rezervy a začala také kvalifikace juniorů. Když k tomu připočteme marodku, tak je všem čtenářům jasné, že přestože jsme klub s opravdu širokou mužskou základnou, tak tady blikalo krizové světlo už hodně dlouho dopředu a to i přesto, že celou situaci jsem řešil velmi intenzivně už od začátku týdne.

Dlouho jsem nezažil zápas, kdy by tvorba sestavy prošla takovými změnami během několika dnů a zkoušeli jsme toho opravdu hodně. V sobotu se pak podařilo naverbovat mladíky z Déčka a zdálo se, že je vyhráno, ale přes noc všechny buď rozbolely nohy a nebo sebrali odvahu a řekli, že opravdu nemůžou.

Polepenou sestavu jsem nakonec doplnil i já osobně a s kolegou Honzou Syslem jsme unesli dva juniory z jejich rozhodnutého zápasu a vyrazili jsme do Jindřichova Hradce, kam už jsme předtím vyslali nějaké jádro našeho mladého týmu a Zekeho s rodinou na výlet. Naštěstí se cestou nic nestalo a místa v autě stačila a s pochopením soupeře a rozhodčích jsme začali jen o pár minut později v minimálním počtu hráčů.

Klasicky první zápas sezony, bylo to takové rozehrávací a mně osobně to tempo vyhovovalo, parkety překvapivě kvalitní - na techniku a na přihrávky, ale střelba nám dělala problémy - ovšem to naštěstí i domácím hráčům. Až když skončila naše rozcvička, v zápise označená jako první třetina, ve které jsme dostali jen jeden takový trochu smolnější gól, tak jsme se trochu osmělili a šli do vedení dokonce 3:1 po poměrně slušných šancích. Slovy klasika ale moc brzy (a nebo málo dobře). Soupeř nám pak daroval dvě přesilovky, kde jsme se moc nevyznamenali a do třetí části jsme sice šli odhodlaně, ale trochu jsme pořád koukali na hodiny, kdy už to skončí.

Jindřichohradečtí ale samozřejmě bojovali a hodně chtěli a brzo šli na kontakt a ani další přesilovka nebyla pro nás moc velkou pomocí, byť podle nakvašených reakcí domácích tribun a části hráčů soupeře nás sudí tlačili až hanba. Ještě jednou jsme šli do dvoubrankového vedení. Drama vrcholilo a tempo zápasu taky a divákům se koncovka zápasu asi musela líbit, protože my jsme naše hubené vedení neuhájili a domácím jsme v čase 59:59 udělali velký důvod k radosti a v prodloužení, které bylo pro velkou většinu hráčů premiérově 3 na 3 jsme pak brzy podlehli, momentum prostě bylo už na straně soupeře a ten odstartoval mohutné oslavy.

My jsme pak večer jsme pak zakončili týmovou a vzdělávací hrou „nastartuj Braunyho vybité auto bez kabelů“, kterou jsme vyhráli a v pořádku se vrátili bolaví domů jen s jedním bodem.

Pokud by mi tento jeden bod někdo nabídl v době, kdy jsem sestavu skládal a prakticky jsem jí spíš neměl než měl, tak bych to s díky bral. Takhle po zápase se to jeví jako ztráta, protože ač to byl zápas vyrovnaný, tak si troufnu říct, že jsme byli lepším týmem a to zejména po stránce technické, taktické a zejména také po stránce disciplinovanosti, za což bych chtěl všechny pochválit, byť samozřejmě rezervy tam byly, to jsou vždycky. Střelecky oba týmy nevynikly a soupeř nás předčil v nasazení a v bojovnosti, což nakonec rozhodlo. Každopádně na úvod to je potřeba brát, jak to bylo a příští víkend nás čeká další soupeř z jihu, tentokrát doma a věřím, že sestava už se bude skládat o dost snadněji.

Na závěr bych chtěl poděkovat sám sobě, že jsem to zvládl zařídit, že jsem odehrál celý zápas, pár věcí se i povedlo, jsou tam i bodíky a pouze jeden fatál - byť samozřejmě každý je v takovém zápase rozhodující a děkuju všem spoluhráčům a dokud nenastoupí Míla, tak budu držet status nejstaršího hráče letošní Divize.

Autor: Štěpán Weber