Vosy nám v předchozím utkání daly velice zabrat, přičemž nám chybělo snad vše, ovšem v tabulce byly pod námi. S Desperados jsme se střetli na sklonku sezony a zápas vypadal všelijak, ale vždy jinak než florbal, což nebylo způsobené herními projevy, ale herními okolnostmi. V tabulce se tak vykazovali značně lépe jak my, takže člověk z toho moc rozumu neměl. Dle svědků - ranních ptáčat, co se nemohli dočkat zápasu a dorazili již na devátou, jsme měli mít výhodu, jelikož dle jejich poznatků "nejlepšímu hráči" dali v prvním zápase červenou, tedy se nemohl zúčastnit. Což někteří vnímali jako již jasnou výhru, nicméně na časomíře byl stav 0:0 a čas 00:00.

Utkání začalo rychlým sledem událostí. Posila Honza Tvrdek již v první půl minutě nás dostala do vedení. První lajna šla střídat a na hřistě vstoupila lajna, které se rozhodně nedalo říkat druhá, ale spíše čtvrtá. Desperados hned v devíti vteřinách vrátili úder a stav tak byl nerozhodný. To se prodloužilo do konce první třetiny, kdy stav byl 3:3 a my si říkali, jak je to možné. Nicméně jsme došli k poznatku, že jsou prostě šikovní na hokejce a v hlavě, tedy že jejich aktivita nemusela být taková, ale že ladnými pohyby se byli schopni dostat do tutovek, u kterých Ráďa moc šancí neměl. Jednotlivé situace bych zde nerozebíral, ale pointa zůstává, že poté jsme již mnoho problémů neměli a byli jsme to my, kdo měl zápas pod kontrolou. Stav 9:5 tomu odpovídá.

Vosy v posledních zápase byly velice silovým, velice aktivním týmem, což nás zastrašovalo, protože poslední zápas dopadl v jejich prospěch nejen na časomíře, ale i na hřišti. Věděli jsme, že nás čeká těžký zápas, který může dopadnout jakkoliv. První polovina zápasů se dá pochopit, jako že jsme byli někde na flámu. Nedůraz a absence jakékoli iniciativy pro nás znamenal ztrálu tří branek. Něco se však u posily Matouše Hrubého, který k nám po zranění naskočil na rozehřátí, zlomilo. Dvě střídání a tři kanadské body mluví za vše. Ke konci druhé třetiny byl výkon posil posunut na novou úroveň uctívání, když Honza Tvrdek se trefil a my tak vedli 4:3. 

Během 27. minuty utkání se však všechno změnilo...Nejprve branka a poté nařízený nájezd. "TO JE KONEC!" znělo v hlavách. Nejspíš i v hlavě soupeře, protože se vydal neohŕoženě zahájit nájezd. Rozhodčí hvízdnul a balón se rozjel...nohou. Všichni na naší lavičce byli u vytržení, protože teď bylo všechno na rozhodčím, jestli si toho všimne. V sekundě jsme uslyšeli hvizd a viděli rozpažení. Všichni jsme vypadali, jako by to byl boží zázrak a my vyhráli Superfinále. No nic, čekalo nás stále devět minut utkání, kdy se nic nestalo, a tak se šlo na naše PÁTÉ nájezdy v sezoně, a nás čekala další ztráta bodů. 

Nájezdy jsou loterie, nicméně taková, kterou my prostě neumíme, takže jsme doufali, že nás posily potáhnou a my budeme mít projednou ten důležitý bodík navíc. OMYL! Ukázalo se naše prokletí před hráčskými schopnostmi. Z tohoto utkání tak odcházíme s jedním bodem, u kterého si můžeme říkat "co kdyby?".

Autor: Jakub Vycpálek