Pojďme už ale k samotnému turnaji. Na začátek je si potřeba říct, že nás vůbec nerozptylovala časomíra, nejenže nebylo nikde vidět skóre, ale ani čas. A já to mám raději a raději. Na otázky typu: „trenére, kolik to je?“ nebo „trenére, kolik ještě chybí času?“ můžu v klidu odpovědět, že nevím a vlastně ani nelžu, protože mě nic takového nezajímá a musím říct, že už to přestává zajímat i hráče, a to se nejvíce projevilo ve třetím zápase s Vlky z Kralup (kde mimochodem v bráně neuvěřitelně čaroval Eri G), neb po závěrečném hvizdu se radovala obě mužstva, a tak to má být, protože v tomhle věku to přeci děláme hlavně jen pro tu samotnou radost ze hry. Nejvíce mě zajímá, jak se nám daří dodržovat to, co si řekneme. No a my se teď pojďme podívat na pár příkladů, abyste věděli, o čem to tady ten trenér mluví.

Příklad jedna, Kuba na pozici obránce. Formace Kuba, Terezka a Matěj měla velký problém s tím, kdo že se to má vracet dozadu jako první. Po poradě jsme si řekli, že tím odpovědným bude Kuba, řekli jsme si, jak to bude dělat a já musím uznat, že Kuba je výborný posluchač, vše, co jsme si řekli, splnil do puntíku a trápil svými okamžitými návraty do obrany nejednoho útočníka soupeře.

Příklad dva, Adamova střela od mantinelu. Adam je výborný technik, má výborné vedení balónku, umí přejít jeden na jednoho a výbornou a tvrdou střelu. Nevýhoda je, že to všechno dělá podél mantinelu. Tak jsem mu do formace vedle Fíly poslal i jeho ségru Káju, aby mu ukázala, jak nebezpečnější je střela ze středu hřiště. Po Kájině hattricku, to Adam vzal za své a pár svých dalších gólů už bylo i z tohoto prostoru.

Příklad tři, natlačení se před bránu soupeře. V téhle disciplíně máme hodně co zlepšovat, ale poslední zápas jsme si to vedle toho, že se máme více snažit získat balónek, dali jako úkol číslo dva a ejhle, Terezka a Maty se pak parádně právě z tohoto prostoru a dorážkou těsně před brankou dokázali prosadit.

Před posledním zápasem jsem hráče a hráčky motivoval tím, že jestli vyhrají, mají u mě každý lízátko, ale jestli prohrají, sním je všechny sám. Jaké ale bylo moje překvapení, místo sladké motivace děti nejvíc bavilo pomyšlení na to, že je budu muset sníst všechny najednou a nejvíce potom to, jak mi z pusy trčí deset tyček. Ale já jim věřil a oni, jak je jejich dobrým zvykem, mě nezklamaly. A ještě kvízová otázka: „Které lízátko je sladší, vítězné, nebo takové to obyčejné?“ :-)

Prostě jsme si to zase všichni užili, jak já, tak děti, ale i rodiče a já slibuju, že příště už na ten oběd jdu s Vámi. A otázka na závěr pro ostatní čtenáře: „Co říkáte na našeho parádního maskota?“ (viz foto).

Autor: Dan Horna