Tréninky byly stavěné na úplně jiném konceptu, shodují se „finské“ juniorky

Měsíc a půl dlouhá mise tria našich juniorek je už přes týden u konce a přichází tedy čas na krátký rozhovor se všemi zúčastněnými #princeznami. V čem se podle nich liší tamní tréninky od těch tuzemských, jak velkou roli hrála jazyková bariéra a jsou Finové opravdu tak „chladným“ národem, nebo je skutečnost úplně jiná?

Holky, vítejte zpátky v Čechách! Když se vrátíme k začátku Vašeho působení působení v Turku, jak na něj vzpomínáte? Měly jste problém se zařadit mezi své nové spoluhráčky, nebo Vás naopak mezi sebe vzaly hned?

M. Žbánková: Od začátku na nás byli všichni hodní a přijali nás v pohodě. Problém v začlenění jsme určitě neměly.

A. Bartušková: Myslím, že nás nové spoluhráčky přijaly dobře – byly hodné a moc milé. Neřekla bych, že by tam byl nějaký problém se zapojením mezi ně, ale samozřejmě tam hrála roli i jazyková bariéra. Často říkaly vtipy a i když jsme nerozuměly, protože mezi sebou mluvily finsky, bylo těžké se nesmát s nimi.

.

Jak velkým omezením pro Vás byla jazyková bariéra, a to jak u tréninků, tak při komunikaci se spoluhráčkami? V čem se celkově lišily tréninky od toho, co známe u nás?

V. Novotná: Myslím, že jazykově to nakonec bylo v pohodě. Nebylo potřeba vysvětlovat nic složitého a na všem jsme se se všemi domluvili – probíhalo to tak, že nejdřív trenéři mluvili finsky, a pak nám to buď oni nebo nějaké spoluhráčky přeložili. Tréninky byly oproti těm našim dost jiné. Každý trénink se dělalo jen velmi málo cvičení, který byla navíc hodně jednoduchá, potom se zkoušely modifikace 3 na 3 a pak se normálně hrálo na velké hřiště. Skoro před každým tréninkem jsme se pak chodily rozběhávat ven. Největší rozdíl byl asi v tom, že trenéři do tréninků moc nezasahovali a záviselo to převážně na hráčkách samotných.

A. Bartušková: Samozřejmě, že určité omezení to bylo. Holky ale celkově uměly dobře anglicky, takže mluvit s nimi nebyl většinou problém. U tréninků konkrétně to za mě nebylo tolik znát, pokyny nebyly komplikované a po většinu času nám to překládala právě ta z nich, co u nás byla nejblíže. Tréninky samotné byly stavěné na zcela jiném konceptu – jak takzvané “floorball fitness”, tak i tréninky herní. Cvičení byla spíše jednoduchého rázu, šlo tam mimo jiné i o určitý drill co se dovedností týče. Mnohé se pak nacvičovalo už během hry v tréninku. Fitness tréninky pak byly mnohem více o běhání – byly to sice kratší intervaly, ale ve větším tempu.

.

Jaký je vlastně obecně život ve Finsku? Byli tamní lidé přátelští, nebo spíš chladní, jak se často o severských národech říká? Jak se Vám líbilo v Turku?

M. Žbánková: Lidé jsou rozhodně přátelští a když jsme se na něco ptaly, byli nám vždy ochotní pomoct – asi jsme se nesetkaly s někým, kdo by nás jen tak odbyl. Turku je takové klidné město. Kulturních památek tak moc není, v okolí našeho bytu ale byla příjemná příroda a řeka protékající skrz město. O dni volna jsme si udělaly i výlet na jeden z místních mnoha ostrovů.

A. Bartušková: Pro mě je ten stereotyp něco, čemu zkrátka nerozumím. Spoluhráčky byly velmi přátelské, ochotné a neustále se smály. Celkově z nich sršela dobrá nálada, příjemná atmosféra. A to stejné mohu s klidem říct i o trenérech a celkově lidech, kteří byli v našem okolí. Život v Turku bylo něco jiného než známe, dny byly kratší a mnohdy se celý den nesl v takovém ponurém šeru , že člověk nabýval pocitu, jako by se za chvíli mělo stmívat a to bylo třeba teprve 11 hodin dopoledne. Mělo to, ale své kouzlo, které k Turku neodmyslitelně patřilo. Celkově se musím říct, že se mi město líbilo. Nebydlely jsme úplně v centru, takže kolem nás byla krásná krajina a o to příjemnější byla docházková vzdálenost všeho, co bylo potřeba. Nemusely jsme tedy spoléhat na městskou dopravu, která byla poměrně složitá.

Stejně jako u nás došlo i ve Finsku k přerušení mládežnických soutěží, tedy i ligy juniorek. Jak náročný byl tréninkový režim po tomto omezení? Měly jste jako náhradu za odložené zápasy nějaké přáteláky?

V. Novotná: Omezením soutěží jsme bohužel přišly o juniorské zápasy a ranní tréninky, což nám bylo dost líto. V tu chvíli jsme měly čtyři tréninky týdně, takže jsme nebyly nějak extrémně vytížené. Zároveň jsme na všechny tréninky chodily odpočaté a mohly se na ně plně soustředit.

A. Bartušková: Po uzavření juniorských soutěží byl režim méně náročný než na začátku naší cesty, a to především z důvodu zrušení ranních tréninků. Ale pořád to byl plnohodnotný režim, už jenom tím, že to bylo něco navíc. Přáteláky jsme neměly.

.

Máte nějakou vtipnou nebo zajímavou zkušenost?

V. Novotná: No vtipných zkušeností bylo hodně a zajímavých ještě víc. Ale tak moje asi nejoblíbenější jsou telefonáty s finskou hygienou, na které jsme se připravovaly předem, ale stejně při nich došlo k několika malým (ale velmi vtipným) nedorozuměním. 

M. Žbánková: Tak jako zajímavou zkušenost můžeme brát celkově náš pobyt ve Finsku, když jsme se musely starat o vše samy. Vtipných věcí se nám stala spousta, většinou to spočívalo v tom, že každá nejmíň jednou řekla nebo udělala nějakou blbost. 😊

.

Ve Finsku je hustota zalidnění daleko menší než u nás a tím pádem jsou mezi místními městy i podstatně větší vzdálenosti, jak náročné bylo cestování s týmem do některého z nich? Nebyla pak dlouhá cesta znát i třeba na herním projevu týmu?

V. Novotná: Hned na první zápas jsme jely do Oulu, vzdáleného od Turku asi osm hodin autobusem. Tuto cestu prý jezdí jen jednou za rok a osobně mi nepřišla tolik dlouhá. Tím, že jsme v Oulu přespaly a měly ještě dopoledne před zápasem trénink, se to nijak zvlášť na výkonu neprojevilo.

M. Žbánková: Na zápasy se jezdilo společně autobusem, na první z nich jsme jely do Oulu asi 9 hodin – prý to je jejich nejdelší cesta na zápas. V Oulu jsme pak přespaly v hotelu a druhý den před zápasem byl lehký trénink, abychom si osahaly hokejky, takže se to ve finále nijak neprojevilo. V Turku to bylo jednodušší, na tréninky jsme chodily pěšky, halu jsme měly asi půl hodiny cesty od bytu a jezdit autobusem by se nám nevyplatilo – alespoň jsme se tak krásně prošly po celodenní škole.

Aničko, Ty jsi jako jediná z celého tria byla součástí zahajovací sestavy ženského A – týmu TPS, popíšeš nám, zda a v čem byl největší rozdíl mezi finskou a českou ligou?

A. Bartušková: Ano, rozdíl tam byl a troufám si říct, že úplně ve všem. Celkově všechno bylo ve větším tempu, hráčky byly hodně technické, s velkým přehledem na hřišti a navíc to vše zvládaly i ve velké rychlosti. Na všechno bylo méně času. A co se týče taktiky, mají svůj styl, který se v mnohém liší od toho našeho. Z jedné strany jde o hodně trpělivou hru, ale zároveň disponují rychlými protiútoky, kterými jsou hodně nebezpečné.

.

Měla jsi ty osobně coby nováček v týmu nějakého mentora, jenž si Tě vzal takříkajíc pod ochranná křídla a pomáhal Ti v zápasech? Jaké bylo zahrát si po boku finských reprezentantek a jaké vlastně byly lidsky?

A. Bartušková: Nešlo o nikoho konkrétního a všechny spoluhráčky byly nápomocné, ale při zápasech šlo hlavně o holky, se kterými jsem byla v lajně. Na hřišti byly reprezentantky a jejich kvality znát, byly zkušené a celkově na jiné úrovni. A lidsky jsou skvělé, nevím co víc k tomu říct, snad jen to, že právě ony nejvíc tvořily tu uvolněnou atmosféru a celkově tu dobrou náladu.