Přípravka má za sebou ligovou premiéru

Tuto sobotu čekal první turnaj také naši nejmenší hráče. Nervozita byla veliká už jen z toho důvodu, že pět hráčů ze sedmi bylo na svém úplně prvním turnaji. K tomu přidejme fakt, že na turnaj měli rodiče vstup zakázaný a bylo pro trenéry o zábavu postaráno. I když je třeba přiznat, že některé děti byly naopak klidnější, když rodiče na turnaji nebyli. Někdy ten život zkrátka rodiče berou moc vážně.

Na turnaji nás nejdříve zaskočila nepřipravenost trenérů, kteří zůstali myšlenkami v minulé sezóně, kdy si zvykli, že kluci nosí svoje balonky a tak jsme měli všehovšudy dva, což na rozchytání brankáře vskutku není ideální počet. Zahráli jsme se tedy nějaké hry a Filip (brankář pro tento turnaj) tak dostal osobního trenéra v podobě Dráši. Zápasy probíhaly podle očekávání. Nováčci se na hřišti hledali, Filip bojoval s nepozorností (zkuste se někdy osm minut v kuse opravdu soustředit, aby jste vnímali kde je daný předmět, který je neustále v pohybu). Tadeáš rozjel svůj brankostroj – je na čase, aby začal více chodit na elévy, protože tato soutěž už pro něj začíná být malá. Eliáš naopak musí trochu zabrat, protože dokáže předvést mnohem víc.

Kromě toho, že se nováčci hledali, tak zároveň všichni předvedli, že s nimi do budoucna můžeme počítat. Nasazení rozhodně nechybělo a stejně tak snaha být na hřišti platný tak, jak nejlépe dovedu a plnit alespoň částečně to, co mi říká trenér. Přidali nějaké ty branky, výborné obranné zákroky a trenér mohl být spokojený. Jako vždy nás čeká dlouhá cesta, ale rozhodně se jí nemusíme bát a určitě se na ní hodně pobavíme.

Na závěr pár střípků z turnaje…:

Trenér křičí z plných plic: „Střídej!“. V tu chvíli se rozběhne na střídačku brankář.
„Už jdu trenére.“
„Ježíš, ty ne“.

Celou dobu čekáme na příchod rozhodčího, až nám dojde, že třináctiletý klučina sedící za pořadatelským stolkem je tím, na koho čekáme. Za celou dobu turnaje použije píšťalku asi třikrát. Ještě že tu nejsou ti rodiče. :-)

U vchodu se nějak záhadně shlukuje vždy větší skupina lidí. Jako trenéři nevypadají (na to moc často tleskají a křičí dobře „Pepo/Tomáši/dosaď libovolné jméno“ a přeci jen od vchodu se netrénuje úplně nejlépe), ale rodiče to nemohou být, protože ty mají vstup zakázán. Záhada.

Bohužel na nás vyšlo nejhorší možné rozlosování, takže na třetí zápas čekáme hodně dlouho:
„Trenére. za jak dlouho budeme hrát?“
„Vidíš támhle ty hodiny?“
„Jo.“
„V kolik jsme říkali, že budeme hrát?“
„V jednu.“
„Kolik je na těch hodinách?“
„Eee, 11:30.“
„Takže za jak dlouho budeme hrát?“
„Za hodinu a půl.“
„Tak vidíš, že jsi na to přišel sám“.
Dostaví se pocit zadostiučinění, že jsme děti něčemu přiučili.
20 minut uplyne: „Trenére, za jak dlouho budeme hrát?“

Díky všem za účast a zase příště.

Autor: Jan Tůma

Panthers Praha – FbŠ Bohemians :-)
Panthers Praha – Butchis :-(
Panthers Praha – Black Angels :-(