POD ROUŠKOU: Díl třináctý

Třináctým dílem seriálu POD ROUŠKOU vás provede trenér brankářů, příležitostný cestovatel a správce všech bližších tyčí ve střední Evropě Marek Máčala!

Marku, jak vnímáš aktuální situaci ve světě? Co sis z posledních dvou měsíců odnesl pozitivního?

Musím říct, že začátek všeho byl u mě jako na houpačce, kdy se mi střídaly nálady totální euforie z plna volného času až totálně ponuré nálady, při který jsem jen vyžíral ledničku a neměl se s nikým chuť bavit. Z toho trochu filozofického pohledu si ale myslím, že shon a neustálý spěch, na které bylo lidstvo zvyklé, jednou skončit musel a že je to na jednu stranu naprosto přirozený vývoj.

Jako jeden velmi pozitivní poznatek do života jsem si odnesl fakt, že ať už člověku něco přijde sebevíc špatně a není mu to příjemné, tak na druhé straně z toho vždy vznikne něco dobrého či rovnou nová životní příležitost.

Co bylo Tvou náplní práce během karantény? Jak moc ses během ní musel omezit oproti normálnímu životu?

Mojí náplní práce byl zejména zevling. 😊 Hned na začátku toho moc do školy nebylo, všichni si na vše zvykali a já s nimi. Postupem času jsem ale natočil pár videí pro brankáře a tiše doufal, aby se z toho nestal nový bizár českého internetu. Zároveň na mě při otevření hobbymarketů dolehla kutilská nálada a kromě toho, že jsem konečně opravil baterku (stačilo vložit tužkovky), jsem se pustil i do několika pomůcek na trénování, které doufám již zanedlouho budu moct použít.

Jak jsi se dostal k florbalu a Panterům? Co bylo nějakým rozhodujícím bodem, že ses do tohohle sportu pustil?

Florbal mě lákal už od základní školy, v tu dobu jsem se ale ještě naplno věnoval tenisu a týmových sportů se po dvou obdržených houskách a gólu na bližší na fotbale trochu bál. Nakonec mě přemluvil jeden z mých spolužáků na německém gymnáziu Kristián Perlín a od té doby jsem se čím dál tím víc do florbalu zapaloval až jím v podstatě žiji každý den. Nutno podotknout, že Kristiánovi jsem dodnes vděčný a shodou okolností v současnosti trénuji jeho mladšího bráchu Sama.

Věděl jsi rovnou, že chceš zkusit fungovat a prezentovat se jako gólman? Nelákalo Tě hrát i v poli, obzvlášť když o Tobě nejmenované zlé jazyky (zdravíme Šimona Baumruka) tvrdí, že máš lepší střelu než polovina Tvých spoluhráčů?

Brankář mě lákal vždycky. Na základce jsem byl vepředu úplně jalový a v té brance se mi sem tam i něco povedlo, tak jsem si řekl, že zvolím cestu nejmenšího odporu. V poli si občas na odreagování rád šťouchnu ale víc nic. Šimiho tezi mohu jen potvrdit a neustále na své střele pracuji. Motivací ale není dávat góly, jako spíš zesměšňovat své spoluhráče, které mám ale samozřejmě moc rád a chovám k nim maximální úctu.

Když se ohlédneš za sebe, co pro Tebe byl největší zážitek jak z pozice hráče, tak trenéra? Jaké bylo zároveň největší zklamání?

Největší zážitek pro mě byl náš druhý postup se Sépiáky na Vinohradech. Poté, co jsem dostal kolenem do hlavy a ještě chvíli po tom jsem viděl hvězdičky, to tedy zas taková euforie nebyla, ale ta radost, když jsme všichni vyběhli ze střídačky a společně mohli slavit, byla k nezaplacení. Největším zklamáním byla asi má legendární prohra v Chomutově v Divizi, kdy jsem balónky ze sítě lovil snad šestnáctkrát a jen se modlil, aby už byl konec. 😊

Občas chodíš i pořádat a pomáháš v redakci, co je tvým úkolem v obou profesích?

Snažím se napáchat co nejméně škod a občas si zvyšovat ego, jak hezky jsem ten vstřelený gól vyhlásil. 😊

Jak ses dostal k trenérskému řemeslu? Kdo Tě ponouknul a jaké družstvo jsi trénoval jako první? Kde působíš teď?

K trenérskému řemeslu jsem se dostal v podstatě náhodou ze dne na den a už ani sám nevím, jak přesně to bylo. Hned na začátku jsem ale chytil legendární partu na elévech – Doméz, Andy, Poky. I díky nim mě trénování totálně chytlo a už jsem se ho nepustil. Časem jsme se všichni posunuli někam jinam, nicméně za sebe musím říct, že jsem v nové roli trenéra gólmanu plně spokojený. Doufám ale, že budu moct občas vypomoct na elévech a nějaký ten zápas si zase odkoučovat.

Co znamená být trenérem gólmanů? Jak se liší práce s tolika různě starými hráči? Je to náročnější, nebo jednodušší než klasické trénování?

Být trenérem gólmanů znamená být magor na druhou. 😊 Občas musím říct, že je to velmi náročné po psychické stránce, kdy se samozřejmě musí volit jiný přístup k elévům a jiný k Juniorům. Někdy je to po několika hodinách na hale a ve škole celkem práce, ale není to zase nic nestandartního oproti běžnému trénování. Co je ale myslím nejdůležitější, je nebýt v roli diktátora ale snažit se klukům spíše ukazovat možné cesty, které si už budou prošlapávat sami a budou se sami rozhodovat, co do svého stylu zapojí a co už ne. Chytání je doopravdy velmi individuální a každý k němu má úplně jiné dispozice.

Co je u gólmana nejdůležitější? Je možné stát se kvalitním brankářem, i když s tím dotyčný začne až třeba v dorostencích?

U gólmana je myslím nejdůležitější hlava. Samozřejmě záleží i na technice, mrštnosti a schopnosti chytat balónek a mít postřeh, to se ale dá myslím vše do jisté míry naučit, nebo už to člověk umí přirozeně od dětství. Co je ale mnohem těžší přenastavovat je psychika a hlava, která je tím orgánem, který rozhodne.

Sociální sítě jsou zahlcené fotkami z různých výletů, které jsou údajně Tvou vášní – namátkou můžeme vybrat třeba výlet do německých hor či Budapešti. Cestuješ raději sám, či s nějakou partou? Jsou to výlety plánované, nebo spíš spontánní?

Jo, cestování je moje velká vášeň. Musím říct, že vždy záleží dost na okamžiku a náladě. Je super jít s větší partou a něco dokázat. Nejdůležitější ale pro mě je, aby to byli lidé, kterým věřím a u kterých vím, že i když se budeme několik dní umývat jen v potoce a jíst na zemi, tak se navzájem nezabijeme. 😊 Sám mám trochu střelenou povahu a vůbec bych se tedy nedivil, kdyby mě někdo chtěl zabalit do spacáku a hodit studny. Zároveň i díky té povaze jsou některé výlety dost last-minute a rozhoduji se jen chvíli před odjezdem. Legendární frází, která by jí vystihla nejlépe je: „Máro, o co že…?

Jaká cesta z pražské bubliny je pro Tebe tou, na kterou nejvíc vzpomínáš? Máš radši výlety autem, nebo pěší túry? Plánuješ i přes aktuální cestovní embargo nějakou výpravu třeba dál, než k našim nejbližším sousedům?

Tak nikoho asi nepřekvapí, že se můj bílý blesk prohání po silnicích v podstatě každý den. Řídím rád a i když to samozřejmě není úplně nejvíc ekologické, za což se stydím, tak občas jen tak sednu za volant, zapnu si hudbu a jedu křížem krážem, kam mě cesta zavede. I díky tomu občas vznikají neplánované výlety, kdy kolem něčeho jedu a rozhodnu se, že se tam prostě dojdu podívat. Během karantény jsem se ale poprvé pustil do delších výšlapů se spaním pod širákem a musím říct, že tomu se vyrovná jen málo věcí. Nedávno jsme s kamarády ušli 84 kilometrů a v létě plánuji přejít celou Šumavu. Až to situace samozřejmě dovolí, tak si brousím zuby na Slovinsko, Tatry a rád bych nakouknul za polární kruh. Výlet, na který s láskou vzpomínám, byla cesta k rakouským jezerům společně s Pokym a Domézem, kdy jsme se občas zmuchlali na noc v mém mini autě, někdy ve stanu ale co bylo nejdůležitější, tak jsme společně zdolali Schafberg a to už mi nikdo nevezme!

Stíháš tohle všechno skloubit se studiem? Co vlastně studuješ, v kolikátém jsi ročníku, baví Tě to? Proč sis tenhle obor vybral?

Studuji prvním rokem svou vysněnou žurnalistiku na Karlově univerzitě a zatím si nemůžu stěžovat. Našel jsem skvělou partu, školu, která mě poprvé v životě baví a zejména i super přístup od učitelů. Abych se ale přiznal, tak karanténa a dálkové studium mě zrovna nenadchlo a sám mám poslední dobou problém vše před zkouškovým dotáhnout a k něčemu se přinutit, tak tedy doufám, že to nějak urvu. Obor samotný jsem si vybral tak nějak intuitivně, rád se dozvídám nové věci, rád se v něčem šťourám a rád bych, i když to zní sebevíc naivně a dětinsky, některé věci ve svém okolí změnil k lepšímu.

Minulá sezona už je pasé a všichni vyhlíží prázdniny a sezonu příští, myslíš, že se nakonec letní turnaje uskuteční? Jaké jsou Tvé plány a cíle na příští ročník jak z pohledu hráčského, tak trenérského, studentského a cestovatelského?

Musím říct, že se na letní turnaje neuvěřitelně těším, ať už jako trenér, kde se budu snažit věnovat uplně všem brankářům, jak jen to půjde, tak i jako hráč, kde se po celkem šíleném období snad konečně trochu odreaguji a budu s tou nejlepší partou na světě. Tak samozřejmě nepomýšlím se Sépiaky na nic jiného než další postup a jako trenér si dávám celkem velký cíl a to, nezbláznit se z toho.

Ze studentského hlediska bych si moc přál, aby mě nevyhodili a já přelouskal dalších pár semestrů.