POD ROUŠKOU: Díl osmý

V osmém díle seriálu POD ROUŠKOU se veřejnosti představí vykonavatel služebně druhé nejmladší funkce, koordinátor marketingu (šéfredaktor, chcete-li) Tomáš Pauček! Co všechno obnáší práce v redakci, kdo to vlastně jsou Sépiáci a proč je jedním z jeho největších rivalů vlastní sourozenec?

Tomáši, v klubu působíš už pěknou řádku let, jak jsi se vlastně k florbalu a Panterům dostal? Jaké byly Tvé začátky v klubu?

S florbalem jsem začal tuším v nějakých deseti letech na kroužku na Velké Ohradě, odkud mimochodem pochází velikáni klubu jako Dominik Hudec, Zbynďa Tomiška nebo Mára Bauer. Do Panterů jsem přestoupil někdy v roce 2012 a od té doby víceméně pendloval po rezervách – jen jednou si mě trenéři společně s Tomášem Hruškou vytáhli na dorostenecké Áčko, kam jsem pro jistotu přijel pozdě a v zápase pak fungoval jako koule na noze oldschoolovému duu Pokorný – Hudec. 😊 Socializovat se s ostatními spoluhráči a jezdit pravidelně na zápasy jsem začal vlastně až v juniorech, respektive mužském Éčku, které tehdy suplovalo neexistující juniorskou rezervu.

V té době jste začali dávat dohromady i skupinu kluků, která si dodnes říká „Sépiáci“, že? Co vlastně bylo tím impulzem, který celou partu dal dohromady? Proč jste se rozhodli založit si i vlastní družstvo v mužské kategorii?

Sépiáci jsou stará parta z Dorostenců a Juniorů B. Vznikli jsme vlastně na soustředění v Plzni tuším pět let zpátky, kde jsme spolu poprvé trénovali dohromady jako kluci z dorosteneckého Béčka, noví lidé z Blue Wings a propadlíci z Áčka. Ani nevím, co nás vlastně tehdy tak stmelilo, asi to společné vyznávání pochybného stylu humoru, každopádně po roce spolu v lize a dalším roce ve znamení neligových turnajů jsme došli k tomu, že bychom o tuhle partu neradi přišli při přechodu do mužů, přišli jsme tedy za vedením s nápadem, že bychom si založili vlastní družstvo v nejnižší soutěži. To nám Štěpán s Honzou schválili a díky tomu už tři roky můžeme společně řádit na palubovkách nižších lig.

Hraní spolu vám evidentně svědčí, jak se Ti kouká na společné výsledky, čekal jsi je takové? Proč si vlastně říkáte Sépiáci?

Na výsledky se kouká krásně, protože kdyby nám někdo před těmi třemi lety řekl, že se nám bude takovým způsobem dařit, všichni do jednoho bychom si klepali na čelo. Určitě to ale nebude tím, že bychom vlastnili nějaký florbalový um – spíš využíváme toho, že se známe dlouho a dobře a dokážeme se až na hodně výjimečné situace podržet, díky čemuž zvládáme i vyrovnané zápasy – těch je ale pomálu a už mi hodně chybí ty vypjaté duely, kdy jste v roli outsidera a musíte hrát takzvaně „do kopce“. A proč Sépiáci? Nu, kdo ví, ten ví, ostatní můžeme maximálně odkázat na přezdívku bývalého spoluhráče Davida Joukla. 😊

Kdy jsi se začal angažovat i směrem do klubu? Jak vypadaly Tvé začátky v redakci a proč jsi kývnul na pozici šéfredaktora / koordinátora marketingu?

Nějakým způsobem klubu pomáhám tuším od roku 2013 nebo 2014. Začalo to pořádáním, respektive psaním onlinů a s příchodem nového webu (2015) se to posunulo do nějaké redakční činnosti, kde jsme na to ze začátku byli ve dvou lidech. Za těch pět let se jak to množství práce, tak tým, co se o ní stará, rozrostl do tehdy těžko představitelných rozměrů a začal být potřeba někdo, kdo si celou tuhle oblast vezme pod svá křídla. Nikoho takového se klukům dlouho nedařilo sehnat, až v prosinci jsme si sedli, probrali mojí probíhající pauzu od studia, dali si dvě a dvě dohromady a od nového roku to mám na starost já – trochu paradoxně, protože jsem byl prvním osloveným, to ale v době, kdy jsem ještě směřoval svoje úsilí jiným směrem. 😊

Co má v tuhle chvíli redakce na starost? Většině z nás vyvstanou na mysli především reporty, jaká je Tvoje další činnost? Co bere nejvíc práce?

Obecně by se dalo říct, že toho, co má redakce / marketingová složka na starost je hromada, takže zkusím vyjmenovat jen to hlavní. 😊 Nejobsáhlejší je samozřejmě práce s reporty, kterých každý víkend přijde běžně více než desítka a ne všechny jsou ve stavu, že je lze rovnou publikovat (zdravím Jenču). S tím souvisí obecně správa sociálních sítí, kam je neustále potřeba vymýšlet nějaký obsah, který zaujme jak členy klubu, tak veřejnost. Hodně času bere střih a celkově práce s videi z ženské extraligy (hlavně zápasy, které končí výsledky typu 23:9 😊), stejně tak příprava materiálů na domácí zápasy elitních družstev a jejich propagace. Důležitá je správa fotografií od našich fotografů, kteří jsou rozmístěni napříč celým klubem, stejně tak informační servis na webu, jenž se průběžně doplňuje.

K tomuhle všemu patří ještě spousta drobností, které se na první pohled nemusí zdát jako drobnosti, ale pořád je třeba je udělat proto, aby byla výsledná prezentace klubu ještě atraktivnější. Stejně tak hromada nápadů, které se na nás valí hlavně od nejkreativnějšího a většinou nejslušněji oblečeného muže v kanceláři Honzy Sysla, a které se snažíme postupně realizovat (namátkou kouřový nástup při play-off, od příští sezony nově servírovaný bez zásahu hasičů). Dělat tohle všechno v jednom člověku se logicky nedá, naštěstí tu máme skvělou partu lidí, se kterou se nám tohle všechno daří zvládat a většinou si u toho ještě užijeme nějakou tu legraci.

Je teď nečekaně volnější období co se turnajů a obsahu týče, jak ten čas bez reportů a výsledků vyplňujete? Představíš nám redakční plány do nejbližších týdnů a měsíců?

Vzhledem k tomu, že nás současná krize přepadla přesně v momentě, kdy se plánovalo v první řadě play-off a blížící se Panthers Night, nedokázali jsme úplně ideálně reagovat a hodně toho získaného času jsme věnovali přípravě projektů, které v té době ležely teprve rozpracované v šuplíku. Ty nicméně pomalu míří do zdárného finiše a brzy je představíme světu – seriál POD ROUŠKOU už je společně s historickými rekordy v plném proudu, z těch plánovaných pak můžu zmínit vyhlášení zbrusu nového ocenění napříč všemi klubovými družstvy, blíží se nový seriál Moment sezony a TOP akce našich #princezen, na Instagramu pak odstartuje minisérie s fotkami některých našich hráčů z mládí, ve které se bude soutěžit o drobné ceny.

Úspěch mělo i hledání schovaného míčku, ve kterém budeme samozřejmě pokračovat, na klubovém webu pak připravujeme dvě nové záložky (Síň slávy a Klub legend), pozvolna kompletujeme kompletní fotogalerii se snímky mapující celou klubovou historii a co zejména mladší Panteři uslyší asi nejraději, připravujeme novou kolekci klubového oblečení a fandících nástrojů – například u triček už máme vyrobené vzorky a v blízké budoucnosti je snad budeme moci ukázat světu. 😊

Vraťme se ještě ke Tvým začátkům v téhle pozici, tedy online přenosům z domácích zápasů. Proč sis vybral zrovna tuhle práci a ne například úlohu časoměřiče? Tvé „onlajny“ se od těch ostatních v mnohém odlišují, proč jsi zvolil zrovna tuhle formu?

Onliny jsou první věc, se kterou jsem vlastně v klubu pomáhal, pokud tedy nepočítáme rovnání mantinelů v sobotu v osm ráno na okresní lize. Vždycky mě bavila práce s textem (kromě zplozenců pekla jménem mě/mně) a právě díky online přenosům jsem to mohl skloubit s dalším koníčkem, tedy sportem obecně. Tím, jak šel čas, jsem postupně začal zavrhávat myšlenku psát každý zápas jako stroj a chtěl jsem ty psané zápisky nějakým způsobem zpestřit. To se ze začátku nesetkávalo s pochopením z úplně všech stran, poté, co jsem si nastavil nějaké mantinely, za které už bych se neměl pouštět, se ale ohlasy okolí zlepšily. Základ pro mě je, aby si čtenáři (ať už veřejnost, fanoušci na hale nebo samotní hráči) celý text i zpětně s chutí přečetli a alespoň trochu se u toho pobavili, což se snad v poslední době daří.

Pozitivní ohlasy jsou jedna věc, ale nesetkáváš se občas i s negativními reakcemi? Některé věci si občas může někdo místo vtipné poznámky vyložit jako osobní urážku, dostal ses někdy kvůli tomu do nějakého konfliktu?

Tak on ten můj styl psaní je trošku balancování na tenké hraně ledu a občas si docela koleduju. 😊 Jasně že nikdy se nemůžete zavděčit všem, což je i důvod, proč jsem pořád rád za jakýkoliv pozitivní ohlas. I přes všechny legrácky a schované narážky na jednotlivé účastníky zápasu se nikdy nechci snižovat k urážkám nebo obecně k nějakým neslušným slovům. Tím, že jsem horká hlava a některé mače prožívám, jako kdybych na tom hřišti byl, si sice sám pod těmihle slovy řežu větev, ale zatím to nikdy nedopadlo tak, že bych byl pak za ten text nějak veřejně pranýřován.

Když to zpětně počítám, tak za těch šest let jsem se dostal „jen“ do tří konfliktů – nejprve to byla lehká facebooková diskuze s klukama z Vinohrad, do kterých jsem si rýpnul v reportu ze Starších žáků C, nad postelí mám pak zarámovaný legendární výkřik tatínka jednoho ze soupeřů mužského Áčka na klubový Facebook (zdravím do Jaroměře). Nejčerstvější exposé je z konce loňského prosince a pochází z pera mých oblíbených soupeřů z Brandýsa, kteří nicméně odešli s nepořízenou ze všech stupňů tuzemské justice a pokud ani po tolika odmítnutích nevychladli a celý nesmysl si po sobě ještě jednou pořádně nepřečetli, tak teď nejspíš buší na vrata arbitráže v Lausanne. 😊

Kuloáry uchovávají informaci, že Tvoje texty kromě Panterů mohou číst ještě fanoušci jiného klubu a sportu, prozradíš nám kterého? Jak se tamní práce liší od té florbalové a jaké výhody a nevýhody oproti Panterům má?

Je to tak – kromě redakce, trénování a hraní jsem si ještě před třemi lety splnil velký dětský sen, a to pracovat v hokejové Slavii. Sice jsem trošku netrefil pracovní pozici, protože jako malý jsem si přál svištět po ledě a vyhrávat tituly, úloha redaktora je nicméně v hokejovém světě možná srovnatelně důležitá, protože si můžete vítězit jak chcete, ale bez lidí, co o vás napíšou v novinách, jako kdybyste nebyli. 😊 V některých věcech je to podobné jako redakce Panthers, ale ten rozdíl mezi oběma světy je obrovský a příliš to mezi sebou nesrovnávám. I tady v podstatě pracujeme na nějakém reportování a propagaci klubu s tím rozdílem, že je tu kladen daleko větší důraz na A-tým, veškerý obsah si vytváříme jen my sami a výslednou práci, a tedy i případné chyby, vidí daleko víc lidí, kteří navíc tenhle sport berou úplně jinak, než my bereme florbal.

Zároveň tu ale je spousta kladných stránek, protože máte na dosah velké hvězdy (focení národního týmu, rozhovor s Romanem Červenkou a psaní onlinů z NHL jsou pro mě pořád TOP), díky známostem se můžete podívat i na jiné stadiony či do běžně nepřístupných míst (například si vyjet v pracovní den na zápas do Vsetína, prohrát, a ještě se cestou zpátky nechat chytit za překročenou rychlost) a hlavně pracujete na legendárním stadionu objektivně nejlepšího týmu v republice!

Nu, to všechno dohromady už je pořádná nálož práce s textem a médii – studoval jsi v tomhle oboru, nebo to máš jako koníček k nějakému jinému? Nezkoušel jsi se uplatnit i třeba v novinařině?

Logicky se to nabízí, i jsem se o práci v jednom vydavatelském domě ucházel a dostal se i přes první síto, v tom druhém ale nachytali nebohého uchazeče na švestkách otázky na politiku – ne že by mě překvapily, ale zpětně si říkám, že pokud je majitel domu a premiér republiky jedna osoba, není úplně vhodné tam jeho jméno omílat v souvislosti s různými kauzami. 😊

Co se týče studia novinařiny, i nad tím jsem dlouho uvažoval, ale v době, kdy jsem se o vysoké škole rozhodoval, jsem k tomu ještě neměl takový vztah. Takovou „druhou šanci“ mi osud nabídnul letos když si dávám od studia rok pauzu, tady ale moje přemýšlení zhatil Mára Máčala, který už v té době byl v prváku publicistiky a já mu nechtěl konkurovat, protože moderovat Sama Doma může jen jeden z nás.

Zmínil jsi práci v hokejové Slavii – doneslo se k nám, že Tvůj mladší brácha taktéž krátkou chvíli pracoval v marketingu, konkrétně pak ve florbalové Spartě, kde i plní úlohu brankáře. Je taková ta klasická bratrská rivalita mezi vámi o to větší, když pracuje v (čistě hokejově) „nepřátelském klubu“?

Jojo, mladší brácha dělá trenéra gólmanů ve Spartě a na rozdíl ode mě to zatím i někam dotáhnul, když předloni v prosinci dělal hlasatele v O2 Areně na finále florbalového mistrovství světa. Nějaká rivalita tam samozřejmě je, jak klubová, tak sportovní, protože já mám na rozdíl od něj vkus a fandím správnému pražskému S, ale vzhledem k tomu, že se krom karantény skoro nevidíme, tak mu to nemůžu tak často připomínat. Jediné, co mě mrzí, je že jsme se zatím nemohli potkat na hřišti – nejblíž k tomu bylo asi letos, když jsem byl jako trenérský záskok na rezervě dorostu právě v zápase se Spartou, vzájemné derby ale zhatilo jeho pracovní vytížení (nebo strach z porážky?). 😊

Kromě záskoku na dorostencích působíš jako trenér v jakém družstvu? Kdo tě k trénování dostal?

K trénování mě dostal bývalý trenér Školka (Tomáš Valenta, pozn. red.) po mojí poslední sezoně v juniorech, jenž mi zároveň rovnou takticky rozmluvil právě trénování svých bývalých spoluhráčů. Proto jsem začal na Jeremi, kde jsem společně s Tolim (Michal Rupa) a Danečkem (Daneček) měl na starost družstva Starších a Mladších žáků B. To mě chytlo natolik, že jsem k sobě ukecal ještě spoluhráče Bobra (Petr Vobecký) a zkáza byla dokonána. Po roce pak ještě přiletělo laso od elévů, kteří potřebovali záskok na turnaji a od nichž vzápětí přistála na stole i jednocestná smlouva. Teď je to tedy tak, že tam jsem v pozici asistenta a u Mladších/Starších B se pak s Bobrem staráme o vedení radlické skupiny.

Jaká je pro Tebe práce s dětmi, baví Tě i po tolika letech? Jak se podle Tebe liší u dětí práce s rezervami od práce s Áčkem, máte například na trénincích volnější režim?

Už to tu zaznělo z úst Elišky Škvorové, je to občas na palici, protože děti mají na rozdíl od vás vždycky energie na rozdávání (teorie potvrzena po šestnácti hodinách v autobuse do Švédska). Zrovna třeba u mlžů a stržů to ale není asi tak šílené jako třeba u starších holek, protože přeci jen tím, že jsme rezervní družstvo, je poměr „zábava – výsledky“ trošku jiný a ty tréninky jsou uvolněnější. Nechci tu dělat průzkum, zda to máme nastavené správně či špatně, důležité pro mě je, že jak tréninky, tak zápasy kluky baví, mají radost ze hry, výborně fungují jako tým a to všechno se odráží i na jejich florbalovém vývoji a vlastně i těch výsledcích, kterými nám poslední dva roky dělají velkou radost.

Kdyby ses měl objektivně zhodnotit, jsi spíše hlasitý, nebo tichý typ trenéra? Jak prožíváš zápasy svých svěřenců?

Dřív to se mnou bývalo mnohem horší, ale pořád platí, že jsem horká hlava, co by měla občas držet na hřišti bobříka mlčení. U dětí je to samozřejmě trochu jiné, tam hlavně u těch mladších platí, že rozpoložení trenéra se na střídačce přenáší i na hráče, tudíž pokud vyloženě nehrajeme na prohru, tak se snažím zůstat klidný. Občas logicky není k ostřejšímu slůvku daleko, nicméně si stojím za tím, že nějaký ceres během hry dětem většinou spíš uškodí než aby jim pomohl, takže se při hře soustředím spíš na taktické věci a ostřejší vyříkávání si nechávám do šatny.

Za tu dobu už za sebou máš spoustu turnajů a zážitků, jaký je pro Tebe nejpamátnější moment nebo vzpomínka, kterou jsi během trénování prožil?

Těch silných zážitků je hromada, nejčerstvější je asi postup jinak podceňovaného týmu do A pavouka na turnaji ve Švédsku. Na co ale vzpomínám nejvíc je úplně první zápas, který jsem před lety trénoval sám na starších žácích – zápas o sestup s Tatranem, za který tehdy řádil Michael Kočandrle a před kterým mi nikdo neřekl, že se na rozdíl od skupiny hraje 3×10 (skupina se hrávala 2×10). Proto mi nepřišlo nic divného, když jsem na konci druhé části stáhl gólmana a šel do šesti. Během ní jsme dokázali stáhnout třígólové manko a při pauze jsem tak v euforii začal vybírat hráče na nájezdy – tedy jen do té doby, než mi tehdy jediný rozhodčí přišel se smíchem říct, že máme ještě před sebou jednu celou třetinu. Nakonec jsme se ale mohli smát my, protože ve třetí třetině jsme udrželi remízu a v nájezdech vyhráli 10:9. To ve mně zůstane asi navždycky, protože jsem od té doby jednak s Tatranem v nájezdech nikdy neprohrál a druhak jsem díky tomu živoucím důkazem, že se do šesti dá jít opravdu kdykoliv. 😊

A ještě nějaký ten víkend nejspíš neprohraješ, protože Český florbal v reakci na nařízení vlády ukončil všechny florbalové soutěže a posezonní přestávka tak netradičně začala už v březnu. Co na to rozhodnutí a celkově aktuální situaci kolem koronaviru říkáš?

Budu asi jen opakovat ty, co o tom povídali přede mnou – i vzhledem k tomu, co se dnes běžně ve světě a zejména na východ od nás děje, jsem s něčím takovým vůbec nepočítal a spíš si z toho dělal humory, než abych celé situaci věnoval nějakou větší pozornost. Spíš mě mrzí, že se nestihl odehrát ten poslední víkend, na který jsme se společně připravovali. Na druhou stranu jsem optimista (pokud tedy zrovna nekoukám na fotbalovou Bohemku), takže věřím, že některá možná až moc utažená nařízení postupně zmizí a my tak stihneme letní turnaje v Brně a Dobrušce, která jsou pro celou florbalovou obec takovou náplastí za zrušenou sezonu.

Autor fotografií: 521 Sports Photography