POD ROUŠKOU: Díl pátý

V pátém díle seriálu POD ROUŠKOU se světu představí prezident klubu a specialista na IT záležitosti Kryštof Kocot! Čemu se teď věnuje nejvíc, jak vzpomíná na trenérské začátky Lukáše Jenšíka a jakou spojitost má florbal s jeho současnou přítelkyní a manželkou?

Kryštofe, v úvodu jsme zmínili, že jsi byl u začátků trenérské kariéry Lukáše Jenšíka, na co ze vzájemné spolupráce nejvíc vzpomínáš?

Lukáš tehdy u žen začínal jako můj asistent, ale jeho verva a ambice mu v té pozici nedovolily zůstat moc dlouho. Myslím, že v trénování našel do jisté míry smysl života a pomohlo mu to ze sebe dostat víc, než jsem si tehdy dokázal vůbec představit. Díky tomu jsem mohl v nejlepším přestat, trénování pověsit na hřebík a ušetřený čas investovat jinde. 😊

Souvisí to „něco jiného“ i s tím, jak jsi se poznal se svou současnou přítelkyní a manželkou?

To jsem takhle jednou přišel na trénink žen, které jsem v té době trénoval a… netrvalo to ani deset let a už máme doma dvě budoucí florbalové naděje, přičemž ta starší už by brzy mohla začít hrát za Panthers. 😊

Tvé působení v Panthers je nicméně ještě o pár let delší, jak jsi se vlastně do klubu dostal? Na co jsi za dobu svého působení nejvíc pyšný?

Společně se Štěpánem jsme přišli z FbC Thunder Balls a de facto jsme převzali otěže tehdy se již rozpadajícího klubu FbK Panthers Praha. Byl to tehdy svým způsobem sňatek z rozumu a oběma to hodně pomohlo. My měli vizi a elán a Panteři měli solidní základnu. To už je neuvěřitelných 14 let zpět. Od té doby se toho hodně změnilo a mimo jiné i moje role v klubu postupně opadla, aby se, jak už to tak bývá, po několika letech znovuzrodila. Nejvíc pyšný jsem na to, jak klub funguje a že jde o zdravou organizaci, která naplňuje svou vizi a stále se zlepšuje. Snad se nám podaří i přes stávající nepřízeň naplnit dlouholetý sen mít vlastní halu, což by umožnilo klub dál rozvíjet a stabilizovat.

Napadá Tě z té dlouhé historie někdo, kdo za tu dobu prošel klubem a nějakým způsobem jej ovlivni, přesto se o něm tolik nemluví?

Lidí, kteří by klubem prošli, něco pozitivního a dlouhodobějšího po sobě zanechali a už by byli pryč, je tak málo, že mě napadá asi jeden jediný a tím je Zuzka Kovářová, která se vdala za nějakého Webera nebo co… 😊 Ta klubu věnovala kus sebe a bylo by fér si to připomenout. Vlastně díky ní dodnes může Štěpán a tedy i klub fungovat. Díky Zuzko!

V čem vlastně spočívá Tvá role prezidenta klubu? Co všechno obnáší a jak se ti jako „prezidentovi“ pracuje s ostatními členy managementu?

Roli prezidenta jsem dřív vnímal převážně jako balanční. Šlo hlavně o to názorově vyvažovat dva hlavní kohouty na hřišti. 😊 Dnes se situace změnila a této role se stále více chápou členové Výkonného výboru, což je moc dobře. Jak už jsem zmínil, klub výborně šlape a s klukama máme jen samé zdravé spory, všechno si říkáme otevřeně a díky tomu je v klubu čistý vzduch a dá se pracovat.

Je to oproti dřívějším klubovým povinnostem odlehčení, nebo jsi toho míval na starosti méně? Za ta léta Ti určitě přišla na mysl spousta nápadů, jaký bys realizoval, kdybys na ně měl více času?

Kdysi jsem měl na starosti klubové finance, organizaci soustředění a další agendy, ale to je z dnešního pohledu už historie a výhoda při navrhování nových řešení. Nápadů je hodně, ale naučil jsem se je destilovat a zavádět postupně. Příliš velké změny někdy nemusí být žádoucí, naopak salámová metoda většinou funguje spolehlivě.

Kromě úlohy prezidenta v klubu funguješ coby koordinátor IT, co je Tvou náplní práce?

Zkušenosti ze zaměstnání přenáším i do fungování klubu, a proto je i tady mou hlavní doménou IT. Kromě webu je chod klubu postaven na řešeních, která jsem dal dohromady z velké míry sám. I tady ale snad brzy přijde nová éra a budeme moci klub zase posunout o krok blíž k dokonalosti.

Zvládáš si při tom všem ještě najít čas na rodinu? Přinesla Ti aktuální situace ve světě v tomto směru více, nebo spíše méně momentů, při kterých se jí můžeš věnovat?

Aktuálně se samozřejmě nejvíc chci věnovat rodině, bohužel ale ještě víc času bere zaměstnání., v posledních pár týdnech ještě o něco víc než dřív. Děti rostou a dostávají se do věku, kdy je potřeba se jim věnovat naplno a je to současně i doba, kdy se to nejvíc vrací. Až na mě přestanou viset, bude už těžké jim něco ze sebe předat.

Při vyhlášené karanténě tedy pracuješ z domova, nebo docházíš do zaměstnání? Jak vyplňuješ vzniklý čas navíc?

Jsem poslušný občan, a tak sedím celé dny doma a pracuji vzdáleně. Naštěstí mi to zaměstnavatel a moderní technologie umožňují. Vlastně jsme na podobnou věc jako lidstvo nikdy nebyli tak dobře připraveni. Ještě před několika lety by to bylo všechno mnohem těžší – rychlý internet, komunikační nástroje, rozvoz jídla, bezkontaktní platby… Dnes je práce na dálku hračka. Na druhou stranu mi to už začíná vadit. Mám rád práci mezi lidmi a chybí mi pohyb, takže se už nemůžu dočkat, až zase nazuji sálovky.

Když jsme u těch sálovek, jak podle tebe virus ovlivní jak náš klub, tak obecně sportovní svět? Co nastane poté, až bude celá pandemie definitivně za námi?

Hodně bude záležet, jak dobře se nám podaří virus zahnat do defenzivy. Bojím se, že se nás následky stávajících opatření výrazně dotknou. Budeme hrát za pár měsíců florbal v rouškách? To asi těžko. Kdy vlastně nastane moment, že se lidi přestanou bát si podat ruku? Na to myslím snad každý den a trápí mě to. Bojím se, že svět bude chtít zůstat do jisté míry uzavřený a myslím, že to v delším horizontu není ta správná cesta.

Jakou cestu bys tedy volil Ty? Dalo se celé situaci předejít?

Aktuálně vidím dvě hlavní cesty – buď totální defenzivu, kdy se celý svět zavře doma a virus se nechá „vyhladovět“ nebo naopak forčeking. Rovnou říkám, že vyhladovění je podle mě nereálné, nákaza se bude vracet ve vlnách. Ve sportu mám raději aktivní hru, a i v tomhle případě mi připadá, že sezení doma nikam nepovede. Pochopitelně chápu, že je snahou vlády zvládnout prvotní nápor na zdravotnictví, ale nepůjde to takto dělat moc dlouho. Už teď se začíná ekonomika hroutit, a to máme za sebou jen pár týdnů. A už vůbec nejsem pro uzavírání hranic. Takovým tendencím bohužel stávající situace nahrává.

O viru se nicméně mluvilo už dva měsíce, tak nebudu zapírat, že jsem se raději připravoval na možnost, že něco podobného dorazí i k nám. Koncem ledna jsem narazil na Pandemický plán ČR a trochu mě v něm znervóznilo tvrzení, že „většina expertů se shoduje v tom, že není otázka zda-li přijde další těžká chřipková pandemie, ale kdy přijde…“. Když pak začínala situace koncem února v Itálii zavánět průšvihem, bylo mi jasné, že se budeme muset hodně snažit, abychom se podobné situace taky nedostali.