POD ROUŠKOU: Díl čtvrtý

Ve čtvrtém díle seriálu POD ROUŠKOU se nám obsáhle vyzpovídala hráčka, trenérka a nově i sekretářka Eliška Škvorová. Jak stíhá skloubit všechny povinnosti, v čem se prolíná její práce se současnou situací a kdy měla naposled volný víkend?

Eliško, dělat s Tebou další díl seriálu POD ROUŠKOU je trochu paradox, protože ty se v roušce pohybuješ i v běžném zaměstnání. Jaké to je nosit jí teď nikoliv jen část dne, ale po jeho většinu?

To, že jsem na to z práce zvyklá, mi bohužel v ničem moc nepomáhá. Je to věc, která člověka omezuje a není zrovna dvakrát příjemná. Přeci jen je pořád rozdíl ji mít nasazenou na pár hodin při práci s pacienty oproti celému dnu. Na druhou stranu si nemyslím, že bychom to nemohli zvládnout. Jsem toho názoru, že i toto opatření bylo společně s těmi dalšími bohužel nezbytné a pokud se chceme co nejdříve vrátit do normálu, musíme to vydržet.

Myslíš si tedy, že tahle světem hýbající (nebo nehýbající?) krize nějak ovlivní chování lidí, kteří prakticky ze dne na den museli velkou měrou změnit svůj současný styl života? Co se po zažehnání nebezpečí změní?

Je to něco, co si většina z nás neuměla před pár měsíci ani představit, ale zároveň by podle mě celá tahle nepříjemnost pro nás mohla mít přes všechno zlé i něco dobré. Jasně, nikomu se nelíbí být zavřený doma a mnoho lidí s tou náhlou změnou situace mohlo mít velké problémy, ale ruku na srdce, kdo si před čtvrt rokem neříkal, že by potřeboval trochu času pro sebe, ať už k vyřízení restů, k trávení času se svými blízkými nebo k přečtení oblíbených knížek?

Máma mi vždy říká – dávej pozor na to, co si přeješ, mohlo by se ti to splnit, a tak je to tady. Myslím si, že jsme začali brát spoustu věcí jako samozřejmost a tohle nám jasně ukázalo, jak málo stačí k tomu, abychom o vše přišli. Nakonec nám třeba (snad) dojde, že ke štěstí nepotřebujeme hromadit věci, předhánět se kdo má hezčí auto nebo barák, ale budeme vděční za to, když se půjdeme jen tak projít ven na procházku bez roušky a beze strachu.

Nakousli jsme téma Tvého aktuálního zaměstnání, respektive tedy toho, které nesouvisí s prací a trénováním v klubu. Prozradíš nám, copak je Tvým posláním? Zůstala jsi u toho, co jsi vystudovala, nebo Tvé další kroky směřovaly jiným směrem?

Před necelým rokem se mi podařilo dostudovat na ČVUT obor fyzioterapie a začala jsem pracovat v ambulanci. Je to pro mě ideální povolání, protože jsem hledala něco, co by mi umožnilo pomáhat lidem a zároveň zůstat u sportu, což se mi naštěstí povedlo. Také jsem měla ohromné štěstí, protože mi v práci vychází hodně vstříc, můžu zde dělat na zkrácený úvazek a věnovat se tak více florbalu.

Jak jsi se k florbalu vůbec dostala? V Panterech společně s bráchou Danem působíte už nějaký ten pátek, dokážeš ještě spočítat, kolikátou tu už kroutíš sezonu?

K florbalu jsem se dostala zhruba před 10 lety u nás, na základní škole Klausova. Tam po chvíli převzali kroužek Panthers a právě bráchu si vzali na tréninky na Radlice. No a od něj jsem se o tomhle klubu dozvěděla a rozhodla se, že chci zkusit pár tréninků, byť je pravda, že mě nejdřív odrazovalo to, že bych měla hrát v holčičím kolektivu. 😊 Za Panthers jsem odehrála tento rok již 7. sezónu a samozřejmě nás všechny mrzelo, že byla tak brzy ukončena. Bohužel ale i podle mého názoru to bylo nezbytné a můžeme jen doufat, že se tu další (mojí v pořadí už 8.) podaří zahájit včas v září.

A čím tedy to, že Tě ani po těch dlouhých letech ještě florbal nepřestal bavit? Nebere Ti i třeba čas, který bys jinak mohla trávit s rodinou a příbuznými?

Mám také štěstí, že ve sportu mě a bráchu podporují nejen rodiče, ale i zbytek rodiny. Je tedy pravda, že kvůli naší zálibě se vídáme na hale prakticky víc než doma a pokud se chceme všichni sejít, musíme to plánovat dva měsíce dopředu, ale nelituji toho. Florbal je pro mě něco, kde můžu upustit páru a vypnout chvilku od všech starostí.

Pomáhá ti v tom i trénování, kterému se věnuješ také už několik let? Dá se to vůbec i psychicky zvládat, když tomu přidáme Tvou běžnou práci a pozici v klubovém sekretariátu? Jak jsi se k trénování dostala?

Jsem člověk, kterého vždy bavilo vést lidi, někam je směřovat a pomáhat jim se v něčem zlepšovat. Když se to spojí s tím, že mám ráda florbal a na začátku vysoké jsem hledala brigádu, která by byla spíše v odpoledních hodinách a o víkendech, bylo jasno. Zároveň je třeba dodat, že to není práce, která se dělá kvůli penězům. Často jste rádi, když máte jeden volný víkend za čtvrt roku a třeba moje uplynulá sezóna vypadala tak, že jsem měla jeden volný večer v týdnu. Pokud Vás to ale baví a naplňuje, dá se to zvládnout.

Věnuješ se ženské složce Panthers, prozradíš nám, jaká družstva máš na starost a s kým je vedeš či jsi je vedla dříve?

První dvě sezóny jsem trénovala s Gigim (Honzou Tůmou) spolu s Ivčou Lamkovou (nyní už Hruškovou). Následně jsem tuto sezónu začala s Kamilem Sedlákem a dokončila ji s Jenčou (Lukášem Jenšíkem), Pavlem Skazkem a Danem Ježilem, přičemž první dva roky jsem působila u dorostenek i juniorek a tu třetí jsem zejména kvůli časovým důvodům byla prakticky jen u juniorek.

V předchozích rozhovorech se nám někteří respondenti svěřili, že občas si museli vytrpět malou krizi, aby pak mohli s trénováním či prací pokračovat. Je to tak i u Tebe?

Jasně, že občas jsou dny, kdy máte chuť se na to vykašlat, zejména když přijdete unavení z práce a všechny vaše svěřenkyně mají až moc energie. 😊 Ale nakonec jsem do toho šla vždy každou sezónu znovu, protože když se holkám něco povede, něco se naučí, nebo jim něco předáte, vidíte pak, že to má smysl. 😊 Trénování je také věc, která hodně posouvá mě samotnou. Protože nechcete přece učit něco, co sami tak úplně neumíte, to vás pak „dokope“ k tomu dělat věci, které byste jinak nezkoušeli.

Pojďme k vlastně nejčerstvějšímu přírůstku do Tvého životopisu – pozici sekretářky klubu. Co si pod tím představit a jak se vyvíjel Tvůj „přestup“ právě sem?

Kdo mě zná, tak ví, že prací mám více, protože jsem člověk, co musí neustále něco dělat. Zároveň vím, že mít jednu práci by u mě nedělalo dobrotu. 😊 Proto jsem od září kývla na to, že kromě fyzioterapie a trénování budu také pomáhat klubu po té administrativní stránce. To se od ledna ještě navýšilo a začala jsem pracovat (zejména se Štěpánem Weberem) v managmentu. Občas to není jednoduché skloubit dohromady, ale funguji tak, že u jedné práce si odpočinu od té druhé a u té druhé od té třetí. 😊

Kromě Tebe začalo podobným způsobem uvnitř v klubu pomáhat i několik dalších „mladých nadějí“, jak se Ti v současném kolektivu pracuje?

V klubu se mi se všemi pracuje moc dobře. Pokud s něčím potřebuji pomoci, není to problém. Občas se samozřejmě vyskytne nějaké nedorozumění, ale to není nic, co bychom nevyřešili. Zezačátku mě také překvapilo, kolik práce tam všichni dělají – to jsem si jako hráčka neuměla vůbec představit. Takže za to všem určitě patří velký dík.

Když dáme všechny Tvé odpovědi dohromady, vychází nám, že pro sebe opravdu míváš jen minimum volného času. Co tedy teď dělá Eliška Škvorová během karantény a jak vypadá její ideální den, když zrovna vyjde volný den v rozpise?

Vzhledem k tomu, že jsem člověk, co chvíli neposedí, byla jsem z tohohle všeho zezačátku dost nešťastná. Díky tomu, že naše ambulance je zavřená nechodím tak ani do práce. Naštěstí pro klub mohu pracovat z domova, a to mi trochu pomáhá v tom, abych zabila to množství volného času, co najednou mám. Dále se snažím, abych pořád měla nějaký pohyb, i když teď bohužel nemohou být tréninky. Vždy odpoledne si zaposiluji a večer se chodím proběhnout (kdo nesnáší běh, neumí se představit, jak moc otravný je běh s rouškou!). V poslední řadě se taky věnuji zdokonalování svých kuchařských a cukrářských dovedností. 😊

Co se volného dne týče, tak jich opravdu mnoho není a upřímně si ani nepamatuji, kdy jsem naposled takový měla, samozřejmě kromě těch současných „vynucených“. Pokud už ale nějaký takový nastane, tak si tam snažíme plánovat jindy nemožné rodinné oslavy, případně se snažím zajít si do přírody. 😊