POD ROUŠKOU: Díl třetí

V klubu působí už od roku 2005 a jako trenéra jej zná naprostá většina mládežnických odchovanců. Co ale až do dneška mohlo zůstat pro mnohé tajemstvím je fakt, že v klubu existuje i pozice kontrolora, jejíž současný vykonavatel se světu představuje ve třetím díle seriálu POD ROUŠKOU!

Michale, začneme tradiční úvodní otázkou. Jak vnímáš současnou, světem hýbající krizi, a s ní související bezpečnostní opatření? Kdy se podle Tebe začnou věci vracet do normálu?

Aktuální situace mne netěší, ale všichni ji musíme přijmout a adaptovat se ni. Opatření jsem očekával, byla to otázka několika dní, kdy se nás to bude týkat všech. Přejde, nepřejde – nejspíš se s tím budeme muset naučit žít, stejně jako jsme se naučili žít s nemocí AIDS. Věřím, že to celý svět a společnost sjednotí a budeme k sobě ohleduplnější a naučí nás to si více pomáhat a vážit si jeden druhého.

Jak Tě nařízená karanténa a všemožná omezení omezila ve Tvém osobním životě. Co vlastně děláš teď ve všem tom volném čase?

Osobní život to omezilo nošením roušky (mlží se mi brýle), ale jejím nošením chráním sebe zároveň i Tebe. Člověk hlavně přišel o ten sociální kontakt, který Facebooky a Instagramy moc nenahradí. Dovolím se ještě vrátit k rouškám – po několika cestách do práce jsem si uvědomil, co mi najednou u těch všech lidí s rouškou chybí, a to je úsměv… Čas v karanténě trávím prací, respektive tedy home-office, v jeho zbytku pak doháním resty doma – od úklidu až po zahradu. Takové ty resty, kdy si člověk řekne to udělám až… Teď právě nastalo to až.

Čekal jsi reakci Českého florbalu ve smyslu postupného zákazu nejprve mládežnických soutěží, poté i zápasů dospělých a nakonec i ukončení celé sezony? Co teď děláš místo turnajů o víkendech?

Konec sezóny jsem si na začátku vůbec nepřipouštěl, během tréninku (vlastně toho letos posledního) jsem svým svěřencům řekl, že si zastřílíme na bránu a půjdeme si raději zahrát, než nám do definitivně zakážou. Což se pak potvrdilo zrušením víkendových turnajů a nakonec všech soutěží a tréninků. Volný čas, který mám místo tréninků, trávím již zmiňovanými resty. O víkendu, kdy se zrušily první turnaje, bylo naštěstí tak pěkně, že jsem vyvezl svého jednostopého oře a kochal se krajinou a vyčistil si hlavu.

Zavzpomínejme teď na časy už vcelku vzdálené. Kdy jsi vlastně započal své působení v klubu a jak probíhala Tvoje hráčská kariéra? Vybavuješ si nějaký silný moment, na který rád vzpomínáš? Přišel jsi do klubu sám, nebo Tě sem „dotáhl“ nějaký Tvůj kamarád?

Do klubu, který tehdy ještě nosil název Thunderballs, jsem se dostal v roce 2005. Přišel jsem sám z vlastní iniciativy, kdy jsem hledal nějaký florbalový klub a Mr. Google mi našel právě stránky Thunderballs. Prvotní obavy byly vystřídány nadšením a skvělou partou lidí, kteří měli stejný koníček. Kariéra byla v Thunderballs skvělá, poznal jsem zde nové lidi, nové město a i některé luhy a háje v okolí. Silných momentů bylo spoustu, od otřesu mozku či vychytanou nulu v Benešově až po postup do vyšší ligy.

Co tedy vlastně rozhodlo o tom, že jsi pověsil takříkajíc sálovky na hřebík? Zmínil jsi i trénování, začal jsi ho provozovat tedy hned po konci hráčské kariéry, nebo to rozhodnutí chvíli trvalo? Jaké to je sledovat, jak se v průběhu těch let stávají z Tvých bývalých svěřenců dospělí lidé?

Sálovky jsem na hřebík až tak nepověsil, jako spíše chytání, kdy nevydrželo koleno a musel jsem na operaci. Doktor, který mě operoval, byl shodou okolností taky hráč florbalu, takže věděl o co jde. Po operaci doporučil jednak omezit „chození na jedno“ a druhak pak změnit sport. To jsem nechtěl a tak jsem hledal variantu, jak u florbalu zůstat a nadále se mu věnovat. No a bylo to na světě – budu trénovat, takže ty obrazné sálovky jsem ještě nepověsil. Během trénování jsem poznal spoustu dětí, které u tohoto sportu stále jsou a za to jsem moc rád. Např. Kryštofa Novotného jsem měl jako eléva a ejhle, už je to věkem junior, stejně tak Mesut (Dan Ježil), který doplňuje řady Sépiáků v mužském družstvu. A oba dva teď mám vedle sebe zároveň jako asistenty trenéra.

Jaká všechna družstva jsi za ta dlouhá léta vůbec trénoval? Kde Tě můžeme najít teď?

Trénoval jsem snad vše. 😊 Přípravku, elévy, žákyně, a ženy, se kterými jsem si vyzkoušel i ženskou extraligu. Tím jak se klubu dařilo a rozrůstal se, tak se nedalo vše zvládat, protože má den přeci jen pořád jen 24 hodin, a tak jsem přešel k rezervnímu týmu mladších a starších žáků a také k tomu, co mě nejvíc baví, a to k našim nejmenším princeznám – elévkám, mladším žákyním a starším žákyním.

Kromě trénování působíš v klubu ještě na jedné další pozici, a to coby kontrolor. Co taková pozice vůbec znamená a obnáší? Jak se Ti spolupracuje s ostatními lidmi v managementu?

Kontrolor je zástupcem členů a kontrolním orgánem spolku. Obnáší to kontrolovat činnost spolku a Výkonného výboru (VV), kdy se mohu účastnit porad VV a jednotlivých schůzí managementu. Na pozici kontrola jsem šel hlavně proto, aby se některé věci podařilo zrychlit, případně zdokonalovat a hlavně dohlédnout na jejich plnění. Spolupracuje se mi dobře, byť samozřejmě tomu na začátku předcházelo pár porodních bolestí, než se nám podařilo si zvyknout na své nové role a kompetence v klubu.

Náš rozhovor uzavřeme otázkou, jíž stále hádajícím definitivně odhalíme Tvou totožnost. Jak vznikla a co znamená Tvá přezdívka Michal „Toli“ Rupa?

Inu, někteří lidé ví, jak vznikla, těm dalším mohu jen vzkázat, ať i nadále rozvíjejí své teorie, jak to vlastně bylo a co tedy znamená. Každý si rád nechává něco pod pokličkou. 😊