Veteráni na Prague Masters

Náš tým má za sebou další premiéru a sice start na mezinárodním veteránském turnaji Prague Masters. Ano i náš tým plný věčně mladých lidí už dokáže postavit kategorii 35 let a více. A postavil by ji už dříve, ale nikdy se nesešla tak pevná generace, která by chtěla pospolu nastoupit a muselo se tedy počkat, než zestárne původní ekipa, která se sešla v původních ThunderBalls, obohacená o přeživší Pantery po sloučení v roce 2006, kdy nám bylo něco málo přes dvacet. Letos byl hraniční ročník 1983, což znamenalo povolený vstup pro 12 kmetů a dva mladíky na výjimku a po krátké úvaze se šlo hrát.

Lidové moudro praví, že čas všechno zahojí, ale jiné zase praví, že komu není shůry dáno, tomu není pomoci. No a obě tato přísloví pro naší skupinku samozřejmě platí. Jinými slovy to, v čem jsme již před lety za soupeři zaostávali, tak to nás trápilo i nadále a v čem jsme vynikali, to jsme nezapomněli :-)

První setkání s norskou Sveivou nám připomnělo, kromě toho, že pokaždé na turnaj zapomeneme vzít vlaječky pro soupeře, že jsme v mládí podcenili cvičení a zapomněli vyrůst (v průměru), Když jsme sledovali urostlé a ztepilé árijce, jak se rozcvičují a koukli jsme se na sebe, skupinu mužů v produktivním věku, kteří měli v mládí společnou zálibu, padl na nás dokonce i strach, který ještě umocnil nástup soupeře do zápasu, kdy nám nejenže nepůjčil míček, ale vyslal na Borise několik střel, které byly nad úrovní našich borců z A týmu. No nicméně prohrát se může, ale hrát se musí – jsme si řekli (v duchu, protože nám ještě v tu chvíli visely čelisti) a urputností sobě vlastní jsme se pokusili se soupeřem srovnat krok, což se povedlo a zápas nakonec skončil prohrou 2:3 a to dokonce ještě jsme v závěru měli něco, čemu by se dalo s jistou porcí stařecké pošetilosti říkat tlak. Ten nám ale nebyl dopřán až do samotného konce, protože se stalo něco, co se normálně nestává a sice, že našemu „juniorovi“ (Martinovi Ecksteinovi, který hrál na výjimku a je mu teprve 33 let – pozn. redakce) jak se říká – bouchly saze. Nejprve mu v zápase soupeř faulem, který nebyl odpískán, zlomil úplně novou hokejku, pak byl vyloučen za řeči při vhazování a následně se právě na samotném konci utkání provinil pokračujícím nesportovním chováním, když rozhodčímu nejprve ironicky tleskal, aby ho vyprovokoval, následně se mu vysmíval pro jeho tloušťku (ano, opravdu, až tak hluboko), ale ani to nestačilo a došel nakonec pro slova tak hrubá, že by se možná i pan prezident v rozhlase červenal. Relativně pak nevysvětlitelnou zajímavostí pak bylo, že Norové byli ve všem lepší, než my, s jednou jedinou výjimkou a to byly situace a individuální akce 1 na 1, které oproti nám neuměli řešit ani dopředu a ani dozadu.
Druhý zápas nás pak svedl proti českému týmu P.CA Milada, který je tvořen vesměs bývalými hráči Tatranu, v čele s legendami Hary a Beny, doplněné třeba o Daniela Jonáše, kterého známe ještě jako soupeře z Divize z rezervy Chodova, Bedlu (který proti nám ale bohužel nenastoupil) a na výjimku vysloužilého kapitána a reprezentanta Gauče. My jsme dobře věděli, že to je naše největší šance na to vyhrát, navíc jsme byli na tento jediný zápas v plné sestavě a podle toho jsme se také chovali: všichni jsme chtěli dát gól a být hrdiny zápasu a zapomínali jsme trochu bránit a hrát týmově. Trošku se to i pohrotilo, když naši starší protihráči zjistili, že se nechceme nechat dát lacino, ale zároveň to zase tak moc neumíme, aby pro ně byla další porážka snesitelná nebo bezbolestná. Nakonec jsme ale uhájili těsné vítězství 3:2 a skoro se u toho ani nepohádali :-)
Utkání na závěr skupiny jsme odehráli s Kings Praha. Sestavili jsme po 12 letech Thunderballs lajnu Kolenčík – Kudela – Eckstein a doufali v příznivý výsledek. Soupeř byl ale technicky jinde, především bývalý reprezentant Janeček si s námi dělal co chtěl. Ač se Boris snažil co mohl, postupně na našem kontě přibývaly góly. My jsme dokázali kontrovat pouze jednou, po krásné akci na jeden dotek první lajny se trefil na přední tyč Kůža. Definitivní podobu zápasu stanovil po sólové akci Janeček, který zavěsil po úniku svým oblíbeným freestylem.
Následoval první vyřazovací zápas o postup mezi nejlepších 16 týmů a my jsme samozřejmě namyšleně počítali s tím, že když jsme měli tak těžkou skupinu, tak nám první kolo play-off přisoudí někoho daleko lehčího, než jsme zatím potkali. A nakonec to byla i pravda, protože slovenská Stupava byl tým, kde bylo několik šikovných borců, ale jako celek byli prostě slabší a bylo to na hřišti od začátku vidět, rozdíl v individualitách byl velký a to nám ještě dvě největší individuality chyběly :-D

Jenže znáte to, moc chuti a málo nasazení a zejména obyčejného pohybu a i smyslu pro účelovou kombinaci vzpružil soupeře k velké aktivitě a lehké hře, která mu přinesla ovoce v podobě kontaktních gólů a bojovalo se celý zápas a dopadlo to 4:2 pro nás. Zajímavost, kterou se ale nechcete úplně pochlubit, je, že oba góly jsme dostali ve vlastních přesilovkách. Dobrou zprávou pak je, že každá lajna dostala po jednom :-)

No a sobotní zápas osmifinále s týmem FBŠ/Děkanka/Bohemka, tedy s výběrem borců se zelenobílým srdíčkem, včetně našeho bývalého kouče Máry Brosche a jeho kumpánů typu Ondra Plecháč, Danda Hulič, Lukáš Zeman či frajeři s reprezentační stopou Martin Richter a Milan Fridrich, kteří došli až do finále – tak to bylo pro nás, obyčejné kluky, kteří jen mají florbal rádi, prostě silné sousto. Snažili jsme se být důstojným soupeřem, což se částečně dařilo, nikoliv však výsledkově.

Turnaj máme tedy za sebou a můžeme přemýšlet, jestli to dáme zase za rok (to asi jo) a jestli přihlásíme i ligu a jestli veteránskou (bude-li) nebo jen nějakou regionální. Na závěr článku se hodí nějaké zhodnocené a vize do budoucna, pokud bychom psali o nějakým mladých klucích, poznamenat, v čem jsme se zlepšili a v čem se ještě zlepšíme, ale to asi v našem případě není na místě :-D Jsme rádi, že jsme se tak nějak sešli, trochu zahráli, trochu zasólovali, trochu zanadávali a že máme stále CHUŤ! :-)