Panteří prťata na výletě!

Po delší odmlce způsobené jarními prázdninami čekal na naše nejmenší další turnaj. Tentokrát jsme se vydali do nedaleké obce (skoro by se chtělo říct vesničky, když je zde něco přes 300 adres) Hlubočinka, kde nedávno vyrostla pěkná hala. Je zvláštní, že tak malá obec má svoji sportovní halu, ale začíná být pomalu tradicí, že nové haly se staví poměrně dost, jenom ne v Praze. Možná by stálo za zvážení jestli klub nepřestěhovat do nějakého okresního města, protože Praha 13 asi haly nepotřebuje. Jenom takový vlažný povzdech na začátek. 

Díky šťastnému losu jsme měli poměrně lehkou skupinu, což se ale ve finále ukázalo spíše jako handicap než výhoda, ale nepředbíhejme. První soupeř nám umožnil hrát kombinační florbal a kluci si tuto možnost náležitě užívali a hráli tak, že kolikrát uklízeli balonek až do prázdné branky. Zároveň nezapomínali na obranu a poctivě se vraceli zamezit případným soupeřovým střelám. Byli jsme zkrátka jednoznačně lepší a soupeře jsme skoro nepustili do zápasu.

Z druhého zápasu jsem měl trochu strach, protože když jsem viděl některé hráče soupeře, tak mi došlo, že by mohli některým našim skoro probíhat mezi nohama. Prostě se v tomto koši ocitli náhodou a dle mého názoru by hlavně ještě vůbec neměli na turnaje jezdit, ale spíše hrát s rodiči a kamarády tak na hřišti za barákem (i když chápu, že tohle je trochu zastaralý názor, protože to už dělá málokdo). Trenérovi jsme nabídli, abychom hráli „super hrubý“ čas (aby se nezastavoval při žádném přerušení, ani při vstřelení branky), aby ty mrňouskové nedostali nařezáno víc než snesou. Kluci měli za úkol si minimálně třikrát nahrát než vystřelí, což překvapivě plnili (samozřejmě se našli okamžiky, kdy touha dát branku za každou cenu zvítězila a je to tak i správně. Trenér se má poslouchat, ale trocha rebelie je zdravá. Doufám ale, že to moc kluků číst nebude! Soupeře jsme opět jednoznačně přehráli a i přes kratší čas jsme gólů nasázeli požehnaně.

Poslední zápas na nás doslova vletěly rakety z Rudné. Hladoví kluci (podle mě jim rodiče řekli, že najíst dostanou jenom když vyhrají) z našeho spřáteleného týmu na nás vletěli jako smyslů zbavení a všude byli dřív a hřiště jich bylo plné. My jsme se tak ocitli v úplně nové situaci, kdy jsme najednou neměli skoro žádný čas na rozehrávku a museli jsme přepnout o tři rychlosti. Celkem se to dařilo a dokonce jsme se ujali vedení. Pak ale přišli dva smolné góly za sebou a šedá eminence sportovního výkonu psychika opět zasáhla svou mocnou silou. Řečeno méně vzletně, kluci se prostě sesypali. Jak jim šlo všechno celý turnaj jako po másle, tak najednou kličky sjížděly, míčky při nahrávkách skákaly a střely létaly vedle. Rudná naopak hrála stále velice aktivně a jednoduše a začala utkání dominovat. Nám se nepodařilo získat zpátky pohodu a už zůstala jenom křeč. Kluci bojovali a rvali se o výsledek, ale s těžkou hlavou a slzami na krajíčku se utkání neotáčejí.

Z turnaje si tak můžeme odnést ponaučení, že je třeba nikdy neklesat na mysli a vždy se soustředit na aktuální výkon a věřit si. Není to jenom v rukách a nohách, naopak větší rozdíl je v hlavě.

Děkujeme rodičům za podporu a trenér též za odvoz!

Autor: Gigi (Jan Tůma)