Ruzyňský návrat do reality…

První kolo nám ukázalo hodně věcí. Že všechno jde, když všichni fungují jednotně. Že gól může dát prakticky kdokoliv, stačí, když si udělá místo. Že žádný soupeř není neporazitelný. První kolo nám ukázalo, že můžeme být minimálně důstojným soupeřem o mnoho let starším výběrům v poslední, deváté lize, zároveň nám ale dalo jednu nepříjemnou a v budoucnu ruce svazující věc. Pocit sebeuspokojení. První dva zápasy byly proti ligovým favoritům. Pátečníci i Poděbrady se netajili postupovými ambicemi a čtyři body prostě a jednoduše úspěch byly. Jenže nás zároveň se získanými bodíky přepadl i pocit, že můžeme porazit každého. Že nějaké Vosy nebo Kostelec budou o tom, kolik jim naložíme. A to je ta věta a záminka k tomu, o čem si dnes budeme povídat.

Vosy Praha C. Věkový průměr pod dvacet let a vědomí, že je pár našich juniorů dokázalo loni bez větších problémů dvakrát přehrát. Dvě informace, které přímo vybízejí k tomu, aby se soupeř podcenil. A přesně to jsme udělali. Vlastní jistota s tím, že nám kromě několika vyvolených není nikdo v lize soupeřem vedla k tomu, že místo pohlídaného zápasu, který se rozhodně dal sehrát, jsme na hřišti vypadali jako banda zmatených batolat, jejichž jediným cílem je naběhat co nejvíc kilometrů pro nějakou charitu. Vosy dokonale využily výhod nejmenšího možného hřiště a lítaly po place jak smyslu zbavené, což ve čtvrté minutě korunovaly gólem, na který ale vzápětí navázal kanonýr Zdenda a vyrovnal. Špatný výkon ze všech stran (snad jen Mára zaslouží pochvalu), minimum šancí a nakonec i mírné nepokoje mezi jednotlivými kluky na střídačce nakonec znamenaly konečné skóre 1:1 a další ztrátu v cestě za vysněným postupem.

K zápasu nemá cenu nic dalšího psát, všichni jsme si až příliš pozdě uvědomili, že když se sejde více okolností, může se i z jasného outsidera vyvinout vyrovnaný soupeř. Tak jen do dalšího špílu hodit všechno za hlavu….

Charisma Pečky dokázaly dlouho trápit favorizované Pátečníky, kteří rozsekli zápas až ve třetí třetině. Zuby si brousili i na nás, náš nástup do utkání ale splňoval všechny přísné požadavky. Byli jsme jednoznačně aktivnější, lepší, více na balonu, přesto se jedna zbloudilá vlaštovka dostala až za Márova záda a podruhé za den jsme tak okusili, jaký je to pocit od začátku prohrávat. Naštěstí existuje kluk, kterého ani zlomená hokejka neodradí, a tak poté, co Vítek neproměnil nájezd za faul na Lávičkose, biskup obranných řad Petr Tomeš tři vteřiny po začátku přesilovky vyrval božské víko z půlky a bylo srovnáno. I přes to, že na hřišti byly dva týmy, z nichž jeden pouze vyhazoval, se stejně Pečky znovu dostaly do vedení a první třetinu udržely na stavu 1:2…

Málokdy se vídá taková odhodlanost i za nepříznivého stavu, jako byla ta na lavičce Sépiáků. Jakoby všichni tušili, že prostě nemůžou prohrát. Krátce po zahájení druhé periody znovu zpřelámal hnáty všem pavoukům ve vinglu Tomík a vzápětí otočil skóre božskou ranou o bližší tyč Víťa, jenže v tu chvíli vstoupil do hry třetí faktor. Rozhodčí. Nikdo o nich nepíše rád, že pískali špatně, bohužel páni s píšťalkou i přes zkušenosti z našeho zápasu s Vosami, kdy se foukalo jen to, co se slyšelo (případně nevidělo, například nechtěný, přesto tvrdý kopanec Márovi do hlavy byl ohodnocen slovy „vstávej, hraj dál!“ i přesto, že se naše jednička válela bez helmy držíc se za hlavu na zemi…), nezměnili metr a nad některými odpískanými fauly ve stylu rameno-rameno tak zůstal rozum nikoliv stát, ale počal couvat kamsi do ústraní, aby tomu divadlu nemusel být svědkem. Pečky toho začaly využívat a kromě toho, že hráli jako dobytci, dokázali z náhodné akce nejprve srovnat a pak i za pomoci velmi prapodivné čepele čísla 22 otočit zápas a znovu jít do pauzy s náskokem…

Soupeřova čepel se nezdála nikomu, a tak si rozhodčí po apelu několika Sépiáků nechal dotyčného strýčka zavolat na inspekci (#tobrzo), který sice s hokejkou podezřele dlouhou dobu strávil v šatně, přesto ale zkouškou dokázal o jeden centimetr projít a kromě toho, že jsme za pokus o vyšachování dotyčného hrubiána dostali dvojku za zdržování hry, strýčkové od Poděbrad nás ještě stihli počastovat několika vlídnými slovy („vy bando čů*áku, to vás učej v juniorech jo ty vol*e, vy zm*di z pralesa“). Dvojnásobnou přesilovku (ještě předtím byl vyhozen Dejv Halamíček za hru rukou) Pečky s tlustým nánosem štěstí dokázaly využít a tak hned zkraje třetí třetiny započala naše stíhací jízda za vyrovnáním. Tu divákům zkrášloval jak soupeř, který se v pravidelných intervalech byl schopný přizabít o vlastní střídačku/vlastní čepel/Dana Ježila (načež se samozřejmě začal válet po zemi a dožadovat se záchranky), tak rozhodčí, kteří snahu o to, aby se už proboha začaly pískat fauly kolenem mimo balon odpálkovali slovy (teď je to přesná citace) „snad jste si nemysleli, že tu budete mít samé jednoduché zápasy“ (snaha o jakékoliv posuzování těchto situací samozřejmě nulová, to tam pak ten sudí nemusí být, že), či znovu soupeř, který jakékoliv odebrání balonu čistým způsobem hodnotilo nelidským křikem ze střídačky a urážením toho, kdo toho strejdu pokoupal.

Byli jsme jasně lepší, Pečky kromě svého repertoáru sprostých slov a urážek už neměly nic víc na skladu, než zahazování balonu, a tak se snad poprvé v historii posledních lig stalo, že celá hala včetně pořadatelů a vyčkávajících soupeřů začala přát jednomu ze dvou týmů na place, a to nepřekvapivě tomu sympatičtějšímu, s oranžovými pruhy na dresu… Výbuch radosti zařídil sedm minut před koncem Paučis, který poprvé od ledna (tedy po víc než půl roce) mířil v ligovém zápase přesně a nadpozemskou ranou z ostrého úhlu rozezvonil nejprve břevno, následně tyč a od ní se kulička odrazila až za zmateného gólmana. Euforii několikanásobně umocnil král všech sportů Lávičkos, který do té doby hrál hluboko pod své možnosti, spektakulární individuální akcí udělal tři soupeře a božským granátem o břevno ale srovnal na 5:5! Dál jsme bušili na dveře nesoustředěné obrany, většinou nás ale zastavil hvizd rozhodčího či kleště dvou obránců na jednoho útočníka, přesto jsme měli šanci rozhodnout, když Vítkovu přihrávku za záda dokázal Paučis dodnes nevysvětleným pohybem backhandu poslat do housek soupeřova gólmana, který na poslední chvíli dokázal kuličku vytáhnout z brankové čáry. Všechno směřovalo k těžce nezasloužené plichtě, explozi ruzyňské haly ale zařídil dvacet sekund před koncem famózní Mára, který helmou vytáhl střelu do úplně prázdné brány a kromě toho, že si vysloužil bouřlivý aplaus a nadšený řev od všech přihlížejících včetně pořadatelů, nechal i alespoň jeden bod klukům v oranžových dresech.

Jak řekl jeden z kluků u pořadatelského stolku – „chtěl bych tenhle zápas vidět na velkém hřišti!“. My doufáme, že se se soupeřem příště potkáme někde na větším placu, kde se ukáže, kdo je lepší…

Turnaj na Ruzyni nás vrátil zpátky na zem. Ani v poslední lize není radno podceňovat kohokoliv. Dva body spíše bereme, je to ale velká ztráta, rozhodně jsme měli na víc a byť druhý zápas byl ten správný nadšený florbal, kdy se všichni cpou do útoku, pořád ještě tomu chybělo pár detailů jako lepší produktivita či hra s beky. Sluší se poděkovat fanouškům, kteří s námi vytrpěli první zápas a snad si užili ten druhý, pořadatelům za perfektní práci, Vosám a těm několika normálním klukům z Peček za zápasy a rozhodčím za to že se dostavili a podepsali zápis.

Sépiáci – Vosy Praha C 1:1 (1:1, 0:0, 0:0) online
Sépiáci – Charisma Pečky 5:5 (2:1, 2:2, 1:2) online