Osm statečných, sedm soupeřů a jeden komparz

Podruhé jsme dostali možnost zúčastnit se neligového turnaje v Kolíně, který měl vyplnit dlouhou pauzu před posledním kolem. Ani podruh jsme neodmítli. Dokonce jsme tentokrát dopadli i lépe než minule. Bohužel pachuť hořkosti ze závěru v nás, respektive na ambulanci v motolské nemocnici, ještě nějakou chvíli zůstane.

Ale postupně. S koncem sezony se začínají množit různé turnaje, kam si většinou přijedou pohonit ego kluci ze Superligy. Když ale podruhé přišla pozvánka od Pátečníků, kteří na své hale pořádají už několikátý rok za sebou Bios Cup, nemohli jsme odmítnout. Jednak perfektně zaplácl místo před posledním ligovým kolem, druhak nás pak osvobodil od sledování letošního Superfinále, které se konalo až kdesi za Třebíčí (#prostedaleko).

A tak jsme vyrazili. V brance extraligová Eliška, na beku jindy útočnými choutkami hnaní Šimi, Paučis a Lávičkos, vpředu pak hrdina posledních tří zápasů Bobr (#7plus1), podruhé hokejku držící Mára a bratrské duo Kuba&Pája (neplést s Eva&Vašek). Úkol? Překonat šesté místo z osmi, které nás tu potkalo minule.

A hned v prvním mači byl čas na odplatu. Na podzim nás Poetae nejdříve takticky vyremízovali, aby v zápas o pátý flek dali o gól víc a trošku nás rozesmutnili. Nerozběhaní jsme inkasovali jako první, nicméně nějaké čtyři minuty před koncem konečně zapadly ozubená kolečka do sebe a dokázali jsme otočit na konečných 3:1. Bylo to taky naposledy, co si Mára po svém zásahu značky random mohl někoho dobírat ohledně počtu vstřelených branek.

Druhý zápas skupiny proti Budweisu byl o poznání náročnější hlavně co se týče hry do těla, která občas byla až trochu za hranou. Po jedné takové situaci u Eliščiny branky nicméně touš uzmul Paučis a po třech kličkách, z nichž ani jedna nebyla chtěná, poslal Sépiáky do lehce překvapivého vedení. Budweis srovnal až tři minuty před koncem, nicméně na skladě pořád vlhnul střelný prach mistru Lávičkosovi, který společně s Šimim (který se při střele do prázdné ještě stihl pohádat o to, kdo bude střílet) znovu nastavili časomíru na 3:1.

Docházely nám nápady na isntagram, tak byl úkol na další klání s Jelity stanoven na to, aby to skončilo jinak, než 3:1. Bylo to 3:2. Zase mač, ve kterém nechyběly hranu atakující osobní souboje, tu a tam padlo nějaké ostřejší slůvko, nicméně vše se dalo držet v nějakých kolejích. A góly? Šimi, Kuba a opět Lávičkos, který našel dávno ztracenou formu ve svém vlastním obranném pásmu. Využil ji ve správném okamžiku, nějaké dvě minutky před koncem. První místo pojištěno, nicméně se začaly objevovat první protesty proti pánům s píšťalkou, kteří místy působili jako figuríny.

A na umístění ve skupině nic nezměnil ani poslední zápas s Pátečníky B. Ten měl skončit předem domluvenou remízou 7:7, až v průběhu utkání ale všem aktérům došlo, že sedmkrát nejsou schopni ani přihrát, natož zacílit. A tak to bylo jen 0:2 pro domácí Béčko, které vedlo jednou skrytou střelou a brutálním fatálem od Paučise. Klasická taktika povolit – přitáhnout naštěstí vyšla nakonec i tentokrát, kdy nejprve snížil po bordelu v brankovišti Šimi, aby pak rychlou standardkou #nabližší napravil svůj průšvih Paučis. 2:2.

Ve čtvrtfinále nás čekal loňský semifinalista ze Štěrboholy, jehož barvy hájil i jeden z rodičů dvojice mladších žáků/elévů, kteří jinak trénují pod duem Bobr&Paučis. První jmenovaný si mohl splnit dětský sen, tedy dát gól, a po dlouhém snažení jej nakonec vstřelit dokázal. Nutno dodat, že to byla jediná zajímavá věc celého klání, které skončilo 7:0. Snad tedy ještě fakt, že si Bobr po sto letech promluvil s holkou, která se na něj usmála. A narvala ho z přímáku do nohy.

Semifinále. Cíl splněn, cokoliv navíc bude příjemné překvapení. Čekal nás loňský vítěz z Kutné Hory, který se rychle ujal vedení a víceméně v poklidu kontroloval tempo hry. Postupem času jsme se dokázali probrat a začali jsme vyrovnávat hru, padl i korigující gól, šikovnější soupeř už nás ale bohužel k ničemu dalšímu nepustil. Naše přesunutí do zápasu o třetí místo kazila jediná věc, sice páni s píšťalkou, kteří víc a víc brnkali na nervy všem přítomným v hale.

Poslední mač nás postavil proti Realu United, to jest směsicí Slavie a Tatranu. Zase se hlavně chodilo hodně do těla a padalo málo gólů, což zvyšovalo šance Elišky na zisk trofeje pro nejlepšího gólmana. Červeně oděný sok se dostal do rychlého vedení, které ale dál nenavyšoval, čehož využil špílmachr Lávičkos, jenž během snad dvaceti vteřin dokázal dvakrát ukázat svou vytříbenou techniku – zejména druhý zásah v pozici letící až ležící stál za zdokumentování. To samé bohužel ukázal i Real, který stejně rychle zvrátil vedení na svou stranu a do poslední minuty vstoupil v náskoku 3:2. Poslední minuta se nakonec stala téměř čtvrthodinkou kvůli nechutné prasárně jednoho ze soupeřů, který nesmyslně zahodil unikajícího Máru a způsobil mu zranění zad. Vzhledem k tomu, že nás turnaj jinak velmi bavil, nebudeme se o následném výbuchu emocí rozepisovat zde, celý příběh si můžete přečíst o pár řádků níže. 2:3 znamenalo konec snu o medaili.

.

Děkujeme Pátečníkům za pozvání a následnou perfektní organizaci, Bios cup jsme si užili. Byla to zajímavá prověrka před posledním ligovým kolem na Stodole, kde se definitivně rozhodne o konečném umístění. Budeme se těšit zase někdy příště!

.

Sépiáci – FbC Poetae 3:1
Sépiáci – IBK Budweis 3:1

Sépiáci – Jelita 3:2
Sépiáci – Pátečníci B 2:2
Sépiáci – Pojď na párek 7:0
Sépiáci – SchumiMaxBo 1:3
Sépiáci – Real United 2:3

.

.

.

.

O bronz jsme se utkali s Realem United, to jest směsicí Tatranu, čehosi a fanoušků fotbalové Slavie. Opět jsme brzy prohrávali, tentokrát ale jen o gól. Hrálo se hodně do těla, v některých případech až moc, páni s píšťalkou byli pořád prakticky pořád v centru dění. Zhruba v půlce zápasu přišel první likvidační faul na Šimiho, který už do těla dostal za turnaj tolikrát, že se množily dotazy na to, zda je vůbec ještě naživu. Výsledek? Manitel někde za halou, Šimi na střídačce bez možnosti stát na levé noze, standardka pro Real.

Začalo to vřít. A hodně. My i nás podporující skupina Pátečníků cítila nespravedlnost, nastupující rudo před očima ale dokázal odvrátit Lávičkos, jehož dva rychlé fíky (druhý z říjnového slosování Zlaté helmy) obrátily skóre v náš prospěch. Real bohužel nelenil a skoro stejně rychle si vzal vedení zpátky, to by ani tak nevadilo, kdyby sedm vteřin před koncem nepřišel totální kiks snad všech, co byli v tu chvíli na hřišti.

Mára za podpory cca desítky hlasivek obhodil jednoho ze soupeřů a řítil se k vyrovnání nepříznivého skóre. Soupeř, chápajíc, že našeho nadrženého exgólmana nemůže předběhnout, Máru chytil do zápasnického chvatu a vší silou s ním třískl o zem. Krpálek by měl radost. Jeho nadšení ale v tu chvíli nikdo nesdílel, protože Márou bylo prásknuto tak vehementně, že se naše devětašedesátka nezvedala. Nezvedala se ani po pár vteřinách a všichni tušili že je zle. Hlavně proto, že celá situace až příliš zaváněla zlomenými žebry nebo nedej bože otřesem mozku. Nedokážete si představit, co se v tu chvíli začalo dít.

Strhla se nechutná vlna emocí, kterou vedl Lávičkos, jenž div dotyčného blbce, který se ihned zbaběle schoval za své spoluhráče, neshodil na zem vedle Máry. Toho nakonec dokázal uklidnit Paučis, který se pro změnu pustil do rozhodčích, kteří souboj vyhodnotili stylem „oba stejně“ a dál hodlali na hřišti působit jako komparz, který si akorát přijel pro škváru za odstátých 14 minut. Kritiku „jste tady oba úplně k ničemu a za to zranění můžete vy“ neunesl jeden z nich, který na nazlobeného Paučise vylítl podobně jako Dani Alves na sudího ve francouzské lize a nebylo daleko od toho, aby poprvé v dějinách florbalu rozhodčí praštil hráče. Do toho se chtěl handrkovat i jindy zcela klidný Kuba, jenž do potyčky vlétl jako ostřílený chuligán a hned ho bylo slyšet.

Testosteron stále stříkal na všechny strany, evidentně zraněný Mára se nezvedal, magor, jenž jej srazil, a který na sobě měl červené tričko se znakem srpu a kladiva, bez jediného slůvka omluvy odešel. Páni sudí dokázali na zlomek vteřiny uklidnit své nabubřelé ego, ne však natolik, aby dotyčnému Sovětovi dali červenou, místo toho oba zápasníky poslali ven na dvě minuty za nesportovní chování (tedy trest z kategorie výsměch). Mára byl nakonec odvlečen na střídačku za řevu soupeřova gólmana, aby „se ty kašpaři konečně zvedli a mohlo se jít hrát“. Jako třešnička na dortu pak ještě na střídačku dorazila nějaká blonďatá slepice podporující právě Real, která Márovi s úšklebkem vzkázala, že si konečně vybral karmu. Mimochodem víte, jak se zastavuje doběla vytočená juniorka Herbadentu, která se chce pomstít jedné hloupé huse za blbé řeči na jejího přítele? V tu chvíli na to byli potřeba dva borci.

Zápas jsme prohráli. Co se dá dělat. Je to jenom sport, ke kterému prohry prostě patří. Ani nás nemrzí fakt, že jsme skončili těsně pod medailemi. Mrzí nás to, že se někteří jedinci nedokáží chovat jako normální lidi, místo toho raději pobíhají po hřišti a rakví nám spoluhráče. Za jeden zápas, tj. 16 minut, úmyslně vyřadili dva frajery, navíc bůhví na jak dlouho – vazy, šlachy nebo zablokovaná záda fakt nejsou prdel. Tomu všemu navíc přihlíželi úplně stejní mentálové s píšťalkou, kteří v mezičase málem cákli jednomu z hráčů. Nechceme si ani představovat, jak by to vypadalo, kdyby se tak skutečně stalo. Nasraná gólmanka by ale v tu chvíli byla asi jen zbožným přáním výše zmíněných.

.

Pátečníkům ještě jednou děkujeme za jako vždy precizní organizaci a příjemnou atmosféru, která se ve vzduchu nesla celý turnaj. To, jak to všechno skončilo, ovlivnit nemohli, proto se budeme těšit i příště (samozřejmě za podmínky, že budeme zváni). Mentálům z týmu soupeře o třetí místo přejeme brzké duševní uzdravení, rozhodčím pak ještě rychlejší získání licence a sebereflexe, která by se jim v kombinaci například se zdravým úsudkem fakt hodila. Pokud si licenci dělat nechtějí, tím líp. Ne pro ně, ale pro všechny kolem.