Nesmírně těžký boj

Již od února (škarohlídi a pesimisté tuto možnost samozřejmě viděli již dříve) jsme věděli, že náš nejkrásnější tým budou čekat nevyzpytatelné boje play-down. Celý tým se tak pečlivě připravoval na vyvrcholení sezóny, v jejímž závěru nás čekaly tuhé boje s nejlepšímy celky Extraligy. Tyto zápasy především prověřily naší obranu, ale také nám poměrně zvedly sebevědomí, protože jsme ve většině z nich dokázali být vyrovnaným soupeřem. Oboje se ukázalo být dvousečnou zbraní, ale nepředbíhejme.

První zápas jsme díky lepšímu postavení v tabulce začínali v naší takřka domácí hale, ve Střešovicích. Na zápas si našlo cestu bez mála 80 fanoušků, což je určitě pěkné číslo, ale umíme to i lépe. Také trochu zamrzelo, že ačkoliv fanoušků soupeře dorazilo ani ne deset, tak jsme si občas připadali jako v Olomouci. Holt Pražáci jsou spíš „koukací“. Do zápasu vstoupily lépe soupeřky, což se ukázalo jako jeden z opakujících se prvků celé série. Nepříjemně napadaly a u většiny míčků byly jako první. My jsme do tlaku a šancí dostávali sporadicky. Do zápasu jsme se dostali hezkou střelou z poměrně nevinně vypadající standartní situace. A zhruba od té chvíle jsme začali být jednoznačně lepším týmem. Jak se říká, vycházelo nám, na co jsme sáhli, a hráli jsme s velkým přehledem. Ani snížení na 1:3 na začátku třetí třetiny nás nerozhodilo a naopak jsme přidali tempo a také pěkné góly. Zápas jsme ovládli a jasně zvítězili 6:1. Všichni si se rozplývali naší hrou a prognóza: „Tuhle sérii jasně ovládnete“ patřila mezi nejstřídmější. Sebevědomí a s ním i bohužel jeho nevlastní a nechtěná sestra namyšlenost se vloudila do naší šatny.
Druhý zápas začal podobně jako první, tedy převahou Olomouce. Přesto jsme skóre otevřeli my. Ve druhé třetině se však Olomouc dostala do několika šancí (nutno říct, že z velké části díky našemu špatnému pohybu), které dokázala nekompromisně využít. Nám se v tu chvíli do myslí zažral strach a ruce sevřela nervozita. Soupeřky jsme opticky přehrávali, ale vstřelit branku se nám nedařilo. Velký podíl na tom měla výborná brankářka, ale také naše zbrklost a nepřesnost v zakončení. Závěrečný tlak bohužel přinesl jenom zmar. Do Olomouce jsme tak jeli za vyrovnaného stavu.
V hale nás přivítala bouřlivá atmosféra a odhodlaný soupeř. Náš tým pravděpodobně nemá rád změny, a tak jsme první třetinu odehráli tak, jak jsme si zatím v sérii zvykli, tedy nic moc (někdo by možná použil ostřejší slova, jenže to by pak nezbyl prostor pro další zápasy, ale nepředbíhejme). Rozhodující slovo v tomto zápase měly přesilovky, ze kterých jsme obdrželi a opět se dostali do situace, kdy jsme dobývali branku. Občas jsme dokázali soupeřky dostat pod velký tlak, ale bohužel většina našich střel končila na blokujících hráčkách, případně na naší vlastní neschopnosti. Museli jsme tedy přetrpět oslavy fanoušků Olomouce, což je opravdu nepříjemný pocit, jehož zpracování většin z nás zažívala poprvé. Po zápase jsme měli rezervovanou restauraci a těšili jsme se na večeři a poklidné posezení. Při příchodu nás čekalo nepříjemné překvapení v podobě nápisu „kuchyně v rekonstrukci.“ V Olomouci se zkrátka večer chodí jenom pít :).
V neděli jsme šli do zápasu s tím, že už musíme na hřišti opravdu ukázat naši technickou převahu. No, předvedli jsme toho hodně, ale většinu našich herních činností bohužel nešlo popsat slušným slovem, natož pozitivně. Na začátku třetí třetiny to již bylo 0:4 a na naší výhru by si vsadil leda tak chronický gambler s přebytkem peněz. A pak to přišlo. Někdo to popsal jako zázrak, někdo jako kolaps soupeře, někdo jako prosté štěstí. Nejspíš to bylo od všeho trochu, ale hlavně to byl projev neskutečné síly a vůle našeho týmu, která prozatím odpočívala a naivně si myslela, že nebude potřeba. Vyrovnat takový stav za daných okolností bylo prostě neskutečné a zároveň jakoby lehké. Soupeřovu popravu jsme dokonali v nájezdech, kdy skvěle podržela Kristýnka a holky udržely nervy a proměnily několik pěkných nájezdů.
Do Prahy jsme tedy přivezli vyrovnanou sérii a pevné přesvědčení, že teď už se bude hrát podle naší vůle a představ. Čekal nás zápas v netradiční den a v netradiční hale, protože pokud chcete v Praze hrát v kvalitní hale, tak si jí musíte postavit. Do haly si našlo cestu úctyhodných 120 diváků. Bohužel jich fandilo tak osm, z nichž šest bylo z Olomouce. Díky Olí a Marušce, které svými hlasivkami halu často ovládly. A pak přišla nejhorší třetina z celé série. Tak lehkovážně, nekoncentrovaně a bez nasazení jsme snad nehráli nikdy. Tři góly v naší síti byly ještě mírným trestem za zmar a hrůzu, kterou jsme na hřišti předvedli. Otáčet za tohoto stavu je nesmírně těžké a soupeřky navíc již věděly, že to dokážeme, a tak následující dvě třetiny hrály tak, aby si došly pro vítězství. Snažili jsme se, co to šlo, bojovali o každý míček, zasypali soupeřovu bránu a především blokující hráčky smrští střel, ale bylo již pozdě, první třetinu jsme již odčinit nedokázali.
Do Olomouce jsme tedy vyrazili s pověstný Damoklovým mečem a tentokrát přímo u tepny. Že série skončí v pátek jsme si prostě nepřipouštěli. Byl to o zápas o všechno a tak jsme do něj i vstoupili. Upravili jsme taktiku a nechaly soupeřky pro změnu více tvořit hru. Zápas byl poměrně vyrovnaný a opatrný, jak jeho důležitost velela. První branku jsme dali my a zaseli tak semínko naděje. Bohužel příliš brzy jsme na něj vylili kyselinu v podobě našich laciných a v sérii stále se opakujících chyb. Znovu jsme smutně hleděli na ukazatel skóre a nekompromisně ubíhající čas, který nás každou vteřinou srážel do hlubin beznaděje. Pak jsme však dokázali snížit na rozdíl jedné branky a naděje se opět ukázala. Bohužel jenom proto, aby byla zadupána. Nepatřím mezi lidi, kteří si stěžují na rozhodčí, ale teď musím udělat vyjímku, protože vyloučení hráče na dvě minuty před koncem za něco, co bylo maximálně faulem druhé strany, je prostě ovlivnění hry jak…Rozhodně jsme kvůli tomu neprohráli (když už hledat jediný moment, tak snad to, že si Terka těsně před závěrem utkání nevšimla úplně volné Evy před brankou), ale takovéto momenty se prostě stávat nemohou. Rozhodčí stála hned u zákroku a vyhodnotila ho naprosto nesmyslně. A pak bylo hotovo. Smutek, zmar, zoufalství. Kdo nebyl na místě, tak nemůže pochopit, že jsou to ještě slabá slova. Pohled na výrazy některých holek mě bude ještě dlouho bolet u srdce.

Jak shrnout celou sérii? Můžeme se nechat utěšit tím, že jsme byli lepší, že jsme po většinu všech zápasů drželi míček, florbalově soupeřky převyšovali a často měli smůlu v zakončení. A třeba také tím, že nás chválili i fanoušci soupeře a vyjadřovali přesvědčení, že jsme si zasloužili vyhrát. Nic z toho se ale nepočítá, když stojíte na hřišti a prohráváte o dvě branky, což se bohužel stávalo téměř každý zápas. Olomouc dokázala zúročit své zkušenosti z předchozích extraligových let a do každého zápasu šla s pokorou a zároveň s pevným odhodláním udělat vše pro výhru. My jsme bohužel často čekali, že výhra přijde tak nějak sama a až pozdě si uvědomili, že tak to prostě ve sportu nefunguje.
Nedobrovolně jsme si tak prodloužili sezónu. Padli jsme dolů, ale jak říkal taťka Batmana (ano i Batman měl tatínka) „Proč padáme, Bruci? Proto, abychom se zase zvedli.“ A to my uděláme. Půjdeme do každého zápasu, jako by měl být tím posledním, a dokážeme, že Panterky jsou nejen krásné a šikovné, ale hlavně Extraligové, hráčky!!!

Gigi

Panthers Praha – FBS Olomouc
1. zápas – 6:1 (1:0, 2:0, 3:1) online
2. zápas – 4:5 (1:0, 2:5, 1:0) online
3. zápas – 1:3 (0:0, 1:1, 0:2) online
4. zápas – 5:4pn (0:0, 0:3, 4:1 – 0:0, rozhodující nájezd T. Hubáčková) online
5. zápas – 2:4 (0:3, 1:0, 1:1) online
6. zápas – 2:4 (1:2, 1:1, 0:1) online
konečný stav série 2:4