Když nechceš, tak vyhrát ani nemůžeš

Dorostenecká soutěž pokračovala dalším kolem a my tentokráte vyrazili směr Mladá Boleslav. Soupeřem nám měli býti domácí a následně Tatran, čili v obou zápasech jsme byli papírovým outsiderem. Z možnosti vydolovat nějaký ten bodík do tabulky jsme se ale diskvalifikovali sami vlastním „výkonem“.

„Boule“ byla jednoznačně lepším týmem, kluci hráli sebevědomě, byli výborní na balónku a bylo prostě vidět, že o sobě vědí a nehodlají připustit žádnou senzaci jako v minulém kole. My jsme bohužel znovu a opět nebyli schopni plnit taktické pokyny, kdy jsme bohužel 10 z 9 gólů dostali ze středu víceméně do prázdné, ač jsme o tom několikrát mluvili. Tady jsme nárok absolutně neměli a bylo jednoduše vidět, že oba týmy jsou kvalitou úplně někde jinde. Můžeme být asi i rádi, že v poslední třetině soupeř trochu sundal nohu z plynu a nedostali jsme nařezáno více.

Aby v článku bylo alespoň trochu pozitivity, tak jsme měli slušný oběd v místním Kebab House, kam nás zavedl Míla Mattes, který má Boleslav proježděnou především ze zápasů spřáteleného Lhokama, kde předvádí své technické umění (v posledním kole úctyhodných 4+4, #kdyjsemtohlenaposledymel). Oběd solidní, hodnotím známkou 7/10. Zároveň jsme se po delší době potkali s bývalým hráčem a kapitánem Přémou Bališem, který nám zápasy odfoukal – fotka je pouze ilustrační, výkony rozhodčích byly super.

Jestli byl první zápas malou tragédií, tak o druhém bychom mohli hovořit jako o absolutní týmové katastrofě, a to k tomuto hodnocení ani nepřidávám konečný stav 1:14. Je k zamyšlení, jak můžeš jakožto hráč úplně vypustit půlku zápasu, protože prostě proto. Opravdu nerozumím tomu, jak může někdo nosit dres s logem týmu, a je fuk, jestli je na něm panter, dinosaurus nebo drak, a předvést na hřišti to, co jsme předvedli my. Nebudu se raději moc rozepisovat, jelikož vlastně stejně není o čem, protože když si řekneš, že tentokrát teda budeš bránit ten střed a pak dostaneš dalších 14 fíků právě ze středu, tak můžeš být třeba Ráďa Cepek a stejně s tím z pozice trenéra nic neuděláš.

Long story short, bída absolutní.

Tentokrát není prostor na děkování, jelikož se musíme omluvit za to, co jsme předvedli.