Nejmladší Panterky sbíraly další zkušenosti na Tatranu

Nejméně početné, ale bezesporu nejroztomilejší družstvo z celého našeho oddílu, a sice družstvo elévek, čekalo na další zkušenosti v podobě turnaje na Tatranu (přesněji řečeno v Tatranském sklepě :) Náhoda tomu chtěla, že zrovna když poprvé přišel na elévky trenér Honza Tůma, tak jich přišlo v této sezóně zdaleka nejvíce, a to dokonce devět! Nutno dodat, že více jak polovina přijela z Rudné, za což jim moc děkujeme a budeme to opakovat ještě několikrát během sezóny, ale moc si této spolupráce vážíme.

p1180761Jak už to ale bývá, počet není vším, a tak nás čekal velice těžký turnaj, protože zkušeností máme pořád velice málo a naším hlavním úkolem této sezóny tak bude je sbírat, nikoliv rozdávat. Navíc drtivá většina soupeřek nás převyšovala nejen počtem odehraných zápasů a odtrénovaných tréninků, ale také výškou, což je pro zápas velice limitující. Většina nás dospělých to moc nechápe a přičítá to spíše nezkušenosti, ale zkuste se postavit někomu, komu sotva hledíte na krk, a pusťte se s ním se vší vervou do souboje o míček. Pud sebezáchovy Vás prostě nenechá ;)
Abychom holky ale jenom neomlouvali. K nasazení a chuti není třeba zkušenosti ani odvahy, stačí vnitřní nastavení a vůle, která nám ale místy dost chyběla, a tak i přes občas až hysterické ryky od trenéra jsme působili jako na výletě přírodou a nikoliv jako na sportovním zápase. Některým holkám navíc hokejka spíše překáží, než aby si s ní věděly rady, a to i přesto, že vědí, jak s ní alespoň v hrubých obrysech zacházet. Zkrátka je toho spousty, co je třeba se naučit, zlepšit a dohnat, ale to je mimo jiné to, proč jsme si sport vybrali. Protože nás baví sám o sobě. Nikoliv výsledek, ale sama činnost by nám měla být odměnou.
Na závěr ještě velké poděkování rodičům, kteří nejen, že byli pro trenéra morální oporou, ale především se během utkání chovali jako civilizovaní lidé, což se bohužel nedá říct o mnoha ostatních. Jedna věc je fandění, která se dá chápat a v jistém smyslu je pozitivní, ale druhá věc je šílenství (docela dlouho jsem hledal jiné slovo, ale nakonec jsem si uvědomil, že toto vystihuje dění nejlépe). Hulákání na rozhodčí (mladá slečna, která se snažila, jak mohla, evidentně měla málo zkušeností, ale opravdu klobouk dolů) nejen od rodičů, ale i od trenérů, vždy pod záminkou toho, že se přeci děti zraní, tak ať to píská. Bohužel si jaksi nevšimli, že po tom vzývaném brutálním zákroku je již holčina dávno u soupeřovi branky a vesele máchá hokejkou. To byl jen začátek. Opravdu fascinující však byla jedna maminka, od které jsem nemohl odtrhnout oči. Zaťaté zuby, opuštěný výraz v očích a veškeré svalstvo napjaté. Každý posudek rozhodčího si zasloužil komentář, každý gól až takřka rituální oslavu, která byla zakončena výmluvným gestem směrem ke střídačce hráček soupeře (často i osmiletých holčiček!) Jeden výjev opravdu nezapomenu. Pravděpodobně dcera této maminky (už teď je mi holky líto, až se týmu někdy nezadaří, nebo nedej bože dcera zaviní více gólů) vstřelila branku. V tu chvíli maminka vyskočila, brada bojovně namířená na střídačku a něco neartikulovaně vykřikla a poté nevybíravě kopla do mantinelu. Okolo stojící/sedící rodiče (včetně trenérky) ze stejného týmu ji poplácali po zádech…Můžeme si říkat, že se situace na dětských soutěžích zlepšuje, a je to částečně pravda, ale pokud se takovéto věci dějí na soutěži elévek (sic), tak nás – a tím myslím úplně všechny, kdo se pohybujeme ve florbalovém prostředí od trenérů, přes hráče, po funkcionáře a rodiče – čeká ještě hodně práce, protože tohle není prostředí, kde by se mohli děti bavit sportem
.p1180750