Ačkoliv v nízkém počtu, přesto s nasazením a úsměvem na tváři.

Jak už je u dorostenek dobrým zvykem, vydaly se do jedné z nejméně oblíbených hal v Praze, v sedmi hráčkách do pole

Naštěstí se soupeřky pro první zápas rozhodly, že nás trumfnou a přijely jenom v pěti. Do zápasu jsme šli v roli Goliáše, jelikož Texas příliš bodů nesbírá, ale jak už to bývá, tak jsme zapomněli, že David má vždy připravený a přesný prak. Zápas neměl příliš tempo a nasazení se objevovalo sporadicky, ne-li vůbec. Trenér byl zprvu chladný a nechával věcem volný průběh, ale láva uvnitř bublala až nakonec musel ven. Soupeřky sice měly tři velmi šikovné hráčky, ale celý tým by zasloužil medaile za nezájem o stav utkání. Když daly branku, tak se sice radovaly, ale spíš to vypadalo tak, že se radují jenom z toho důvodu, že se to tak dělá. Naše holky se nechaly tímto přístupem trochu zlákat a až mírnější výbuch trenéra (ano, málokdo viděl trenéra, když mu OPRAVDU ujely nervy. Ale nebojte všeho do času :) je probral a otočil vývoj zápasu tím správným směrem. Za zmínku rozhodně stojí, že Míša Novotná nasázela soupeřkám 8 branek, což se jen tak nevidí.

Druhý zápas nás čekaly Vinohrady, které nás v prvním vzájemném střetnutí jednoznačně přehrály a skoro nepustily za polovinu. Tentokrát to byl ale úplně jiný zápas a to jsme do něj pro jistotu nastoupily v šesti. Prostě proto, že jsme si první zápas málo zahráli (ano děti, je to ironie :)) První třetinu jsme byli jednoznačně lepším týmem a nepouštěli jsme soupeřky skoro do žádných šancí. Naopak my jsme si jich pár dokázali vytvořit a tak jsme na konci třetiny vedli 2:0. Holky byly nahecované a nechávaly na hřišti všechno. Soupeřky občas hrály tvrdě (souboje mezi naší nejmladší hráčkou Kačkou a o hlavu větší a o tři roky starší hráčkou Vinohrad stály za natočení jako výukový materiál, že pokud jde o osobní souboje, tak není nic důležitější než zápal a vůle), ale tomu jsme se dokázaly postavit. A pak ve třetí třetině přišla sprcha. Dva nešťastné zákroky naší brankářky znamenaly srovnání stavu na 3:3 během osmi vteřin. Holky na chvilku polevily a trochu vypadaly, že pár minut za ně hraje někdo jiný, někdo kdo sedí u počítače, hraje hru a občas si u toho odskočí na záchod a přesně v tom momentu přišel poslední gól. Pak se holky ještě probraly a rozjely závěrečný nápor (kde na to braly síly je záhadou), ale bohužel ani při hře v šesti se nám nepodařilo alespoň vyrovnat. Hned po zápase zůstávala na rtech ošklivá pachuť, jelikož jsme zápas mohli (a k čertu se skromností) a měli vyhrát. Po opadnutí emocí se ve zpětném zrcátku zdá zápas zase jinak. Soupeřky byly až na jednu výjimku všechno hráčky ročníku 99, u nás to byly pouze dvě. Minulý zápas jsme tahali za kratší konec. Po dvou měsících jsme se stejným soupeřem schopní hrát, když už nic jiného naprosto vyrovnanou partii a to ještě v šesti hráčkách. Co z toho vyplývá? Věřme, že jdeme správným směrem, že se zlepšujeme a že má smysl každou středu a pátek zvednout ehm ehm a jet na trénink. Je to pak v zápasech znát a tyhle pocity za to stojí.
Děkuji holky za Váš výkon (zejména tedy ve druhém zápase), dřely jste skvěle a zasloužíte pochvalu. Nechci vyzdvihnout jen jednu, takže díky Míšo, Johny, Kačko, Markét, Šárko, Val a Štěpánko.
Elite Panthers – Texas 11:5

Elite Panthers – Vinohrady 3:4